Vedlejší uličky Madridu

"Au! To ti nestačí, že krvácím už z jednoho místa? To musím být dodraná všude?!" Teď jsem čekala na jeho krev. "Ty zmetku!" zavrčela jsem, když bylo jasné, že nehodlá splnit svou dohodu. Však já jsem byla taky taková. Slíbila jsem jim životy a nakonec jsem je zabila.

Najednou jsem se objevila v prázdné místnosti. Byla tam váha a nějaké stvoření. Vytrhl mi srdce z hrudi. Ucítila jsem prudkou bolest. Z úst mi stekl pramínek krve. Čekala jsem smrt, ale ta nepřicházela. Sledovala jsem, co chce dělat s mým srdcem. Jednou rukou jsem se držela za hruď.
Najednou se mi před očima začal promítat můj dosavadní život. Od malička až do teď. Nejzajímavější momenty byly však ty zlé.
První z mnoha byla ta, kdy mi bylo pět. Okamžik, kdy jsem našla mrtvé zvíře. Ta touha, ten její hlas se mi opět vrátila. Bylo to tak živé. Jazykem jsem si přejela po rtech. Měla jsem pocit, jako bych tu krev měla znovu na rtech. Byla to však moje, která mi tekla z úst.
Druhá vzpomínka byla na dobu, kdy mi bylo patnáct. Držela jsem v ruce střep skleničky a přede mnou stál kluk, který mě chtěl sbalit. Jedním pohybem jsem mu rozřízla hrdlo. Všude byla krev. Přitiskla jsem se k jeho tělu a vychutnávala jsem si krev.
Další vzpomínka byla na předchozí noc. Na černovlasou dívku. Dýkou jsem jí rozřízla hrdlo. Pak jsem ji odhodila kamsi stranou a do rukou nabírala krev. Poté jsem si ji rozetřela po těle. Naklonila jsem se k ní a doslova hltala krev.
Poslední vzpomínka byla na ty dva v té uličce. Ještě teď jsem cítila jejich přítomnost. Už se mi chystal něco udělat, ale když jsem měla jeho krev, neměl šanci. Jeho krev se začínala vařit. Vychutnávala jsem si ten pohled. Pak jsem už znovu hltala jeho krev.
Celou dobu jsem měla zavřené oči a znovu si vychutnávala ty pocity. Byl větší než ta bolest a přehlušily ji.
Vůbec mi ty vzpomínky nevadily a už vůbec mi nezpůsobovali žádnou bolest. Spíše naopak.

Ilúzia: Posledný súd:
Keď si Anubis všimol, že to veľmi nezaberá. Tak sa na ňu chladnokrvne pozrel."Zatratená!" zreval nahlas. Pred Shizukou sa otvorila brána a z nej vyleteli niekoľko stoviek rúk a reťazí. Obchytili Shizuku a začali ju ťahať do temnoty. Všade sa chŕlila bolesť, utrpenie, neštastie, smútok, žiaľ, zrada. Ťahali ju do nekonečnej skázy týchto pocitov. Anubis sa len smial a spokojne prizeral. Všetko, čo sme potrebovali zistiť sme zistili. Vedel som o nej všetko. Celý život, všetko, čo vie ona. Tým, že vstúpila do ilúzie tak som si o nej všetko zistil. No teraz sa to otočilo. Shizuke sa začalo objavovať ako sa cítili jej obete. Aké utrpenie prežívali. Všetky jej obete. Vymenili si úlohy. Anubis robil všetko preto aby ju zlomil, zničiť...


Realita:
Pokojne som stál a pozeral na Shizuku. Na jej bezvládne telo, ktoré len tak stálo. Zasmial som sa ale len pre seba. Nero podišiel ku mne a vedel, že som začal s ilúziou.

"Zdá sa mi to alebo je akosi mimo ? " Táto otázka mierila na toho muža čo tu stál už tým čo som videl som vedel že určite on nieje len tak normálny . Myslel som si to tak troška aj o nej ale o nej som nemal žiadne dôkazi len som vedel že svoju krv dať nesmiem .

Z těch nádherných pocitů mě vytrhl až jeho řev. „Děkuji za připomenutí,“ ušklíbla jsem se. „Málem bych zapomněla na ty všechny pocity.“
Najednou se přede mnou objevila brána, z které vyletělo několik řetězů. Ty mě omotaly. Pak se po mě natahovaly ruce. Cítila jsem, co mé oběti. Strach. Bolest. Byl to nádherný pocit. Milovala jsem, když se mě báli. Usmívala jsem se, i když ta bolest, kterou mi způsobovala ta díra v hrudi, byla hrozná.
„Ještě něco máš v rukávu?“ zeptala jsem se, jako bych měla málo.
Nejspíš si myslel, že mě tím zlomí, ale užívala jsem si to. Všechny vzpomínky a pocity z nich mi dělaly náramně dobře.

Ilúzia: Posledný Súd:
Anubis na ňu pozrel a zažiarili mu jeho zelenkasté oči."Takže ty sa vyžívaš aj z vlastnej bolesti?" povedal svojím chladným hlasom a hlboko sa zasmial. Brána zmizla ale strach prevládal naďalej."Si zatratená...nemáš na výber. Časť tvojej duše zostane vždy tu.." znova sa zasmial. Podišiel k nej. Ruku jej bleskovou rýchlosťou vrazil do diery v hrudníku, kde predtým mala dieru."Veľké srdce.." povedal a zachechtal sa. Robil si z nej voo doo bábku. Možno, že si to bude užívať, no uvidí sa o chvíľu, či ešte bude smiať...

Realita:
"No...občas sa jej to stáva..." povedal som a podišiel k nej. Pozrel sa jej do očí a na tvári sa mi vyčaroval obrovský úsmev. Potom som sa pozrel na neho. Pohľadom som si ho premeriaval. Nero podišiel do tieňa a sledoval každý jeho pohyb.

Ja som si dal ruky do kapies a pozeral som v kľude k nemu ." A vy sa vlastne poznáte ? A odkiaľ ? Mne sa zdalo skôr že ste sa predstavovali teraz alebo skôr že ste sa nepoznali ... "Opýtal som sa ho a môj pohľad z nej a neho nezišiel.

Neodpověděla jsem mu. Brána zmizela, tím i všechny ty řetězy a ruce. „Část čeho? Myslíš, že mám duši?“ zasmála jsem se. Přistoupil ke mně a ruku mi vrazil do díry v hrudníku. Vykřikla jsem bolestí.
Amrit! vykřikla mi v duchu Sachmet. Prožívala tu bolest se mnou, ale dokázala si zachovat chladnou hlavu a přemýšlet za mě. Potřeboval tvoji krev, tak to sakra udělej! nabádala mě ke správnému řešení.
Proč jsi mi to neřekla rovnou! vynadala jsem ji.
Pravidelně jsem dýchala. Soustředila jsem se. Začala jsem zvyšovat teplotu své krve. Sice mi to způsobovalo bolest, ale musela jsem to vydržet.

V realitě:
Teplota krve se mi zvyšovala a nejen ta v těle. Všechna moje krev zvyšovala teplotu. Krev v jeho knížce se vypařila. Tím iluze zmizela. Byla jsem opravdu naštvaná. „To jsi dělat neměl!“ zavrčela jsem naštvaně. Použila jsem svoji schopnost ovládat krev. Krev v obou i v tom zvířeti neprotékala. Nebyli schopní se pohnout.
Přistoupila jsem k Chinovi. Zvedla jsem ruku a položila mu ji na tvář. Nehtem jsem ho škrábla. Naklonila jsem se k němu a krev jsem mu olízla. Věděla jsem, že mám jen pět minut. „Příští naše setkání bude zábavnější,“ ušklíbla jsem se. „Pro mě!“ Otočila jsem se a podívala jsem se na Kazumu. „Škoda, mohli jsme si pohrát,“ pokrčila jsem rameny. „Zatím.“ Poslední slovo jsem myslela na oba a rozutekla jsem se pryč.
(přesun)

(5 minut se nemůžete hýbat)

Ja som ale dlho neotáľal hneď ako som sa už mohol hýbať pobral som sa okamžite preč predsa len som nechcel skončiť zle nie žeby som sa bál to nie ale v mojej hlavne mi stačilo že som dostal vynadané .Vedel som že ona už obyčajná nebola a to mi stačilo na to aby som ju príšte niekedy chcel vyhľadať .
(presun)

Zasmial som sa. Pche...Nemá dušu, pf... Viem si o nej svoje. Svoju úlohu som splnil. zasmial som sa ešte hlasnejšie. Anubis sa smial tiež. Ak by som jej nedovolil dostať sa z ilúzie, tak si ju tam môžem kľudne držať. Ale čo už...vedel som, čo na ňu platí a čo nie. Výhoda pre mňa. Založil som ruky do vrecák. Knihu Hriechov spoločne so záložkou dal do zadného vrecka. Nero prišiel ku mne, trochu zavrčal, že som v tom najlepšom poľavil. Usmial som sa a pohladkal ho."Vieš, kde išla?" povedal som a Nero sa len zavrčal. Dal mi na znak, že jej pach je stále ešte tu. Výhoda znova pre mňa."Tak teda poďme.." povedal som a Nero začal viesť a ja som pomaly šiel za ním. Shizuka, Shizuka Yoru. Bohyňa Amrit, ovláda krv. Anubis...počul si o nej? pomyslel som si, keď som vytiahol Knihu a začal čítať z jej strany. Mal som všetko o nej. Minulosť, hriechy, jej strach. Vedel som o nej viac, než ona o seba. Pri tej predstave som sa zasmial. Ako si sám povedal, je to bohyňa krvi. Takže Shizuka asi bude ovládať krv. Bude to zaujímavé... povedal Anubis temne a potichy. No...horšie je to, že je to Lord. A to ešte tu v Španielsku... pomyslel som si a pokračovali sme ďalej.

/Presun/

Seděla jsem na zemi v temné uličce a znuděně si něco mumlala.
Viděla jsem projít dívku která se očividně ztratila, než jsem se stačila zvednout zmizela za rohem.
Olízla jsem si rty a pousmála se. Jdeš do toho? Ozval se mi hlas v hlavě, nemusela jsem mu ani odpovídat...sám to moc dobře věděl. Vydala jsem se s rukama v kapsách za dívenkou. Měla na sobě světle růžové šaty, dlouhé blond vlasy a obzvlášť se mi líbil její zoufalý výraz.
Rozeběhla jsem se k ní a dotkla se jejího ramene.
"Ztratila jsi se?" Zeptala jsem se z úšklebkem.
Vylekaně se na mě koukla a skoro až nadskočila. "Pomůžu ti"
Pokračovala jsem když mi neodpovídala, chytla jsem jí za zápěstí a vedla jí pryč. Byla nejspíš tak vylekaná a zmrzlá strachem že neprotestovala.
Zavedla jsem jí do slepé uličky a strčila jí přede mě. Vylekaně se otočila a začala couvat dozadu.
Sladce jsem se usmála. "Neboj se, nebude to bolet"
V jejích očí se objevilo poznání, už věděla co se teď stane.
Začala prosit a z očí se jí hrnuly slzy.
Narazila zády na stěnu a dál to nevedlo, přišla jsem k ní a pohladila jí po tváři.
Prosila ale umlčela jsem jí fackou. "Buď sakra ticho!!"
Zavrčela jsem podrážděně a sáhla si k pasu.
Stiskla jsem v ruce pistoli a přiložila jsem ji k jejímu čelu.
Celá se strachy chvěla ale to mě nezajímalo. Stiskni to!
Přikázal mi hlas v hlavě. Udělala bych to i bez jeho pobídnutí.
Stiskla jsem spoušť a ozvala se rána, tělo dívky se sesunulo k zemi.
Namířila jsem na její břicho a stiskla poušť znova...a znova.
Na tváři jsem měla přímo psycho úsměv a užívala jsem si pohled na krev která vytékala z rány.