Vedlejší uličky Madridu

Zatoulala jsem se do míst hlavní ulice. Ještě v tuhle noční hodinu tu bylo hodně lidí. Z domů na ulici pronikalo jasné světlo a pouliční lampy tlumeně osvětlovaly ulici. Kráčela jsem po ulici. Hlavu jsem nakláněla na stranu, když kolem mě někdo prošel. Musela jsem uznat, že se mi začínaly sbíhat sliny. Ruce jsem měla v kapsách. Kdybych je měla venku, určitě bych po někom chňapla a nepouštěla.
Najednou do mě někdo zezadu vrazil. Otočila jsem se. Byl to nějaký chlapec, který upadl a poranil si koleno. Začal brečet. Lidi, co byli kolem, se po něm ohlíželo. Z rány se mu vyronila krev. Už jsem se k němu chystala kleknout. Vytáhla jsem ruku z kapsy a už se k němu skláněla. V tom se přede mě vřítila jeho matka. Hned ho začala konejšit a nikoho jiného si nevšímala. Zavrčela jsem jako nějaké zvíře. Naštvaně jsem stáhla ruku, otočila jsem se a pokračovala jsem ve své cestě.
Proč jsi to neudělala?! vynadala mi Sachmet v mé hlavě.
Nenápadnost ti nic neříká?! oplatila jsem ji stejným tónem. Máme být nenápadní. Takhle by nás vidělo hned několik lidí.
Hlavně, že jsi to večer nedodržela, připomněla mi onu noc.
Neříkej, že tobě se to nelíbilo, ušklíbla jsem se.
Najednou jsem ucítila na rameni něčí ruku. Opět jsem se otočila. Chtěla jsem začít křičet něco v tom smyslu, že si lidi neumí dávat pozor, ale dotyčný promluvil dříve než já. „Mohla byste mi pomoci?“ zeptal se.
Prohlédla jsem si ho. Nevypadal oškubaně, byl solidní. „Když to bude v mých silách,“ pokrčila jsem rameny. Musela jsem se na veřejnosti chovat slušně. Nesnášela jsem to! Říkala jsem hlavnímu lordovy, že mu neručím za to, že se nedokážu ovládnout. Neposlouchal mě. Prostě mě v tomhle ignoroval. Krev ve mně vřela!
Usmál se a někam mě chtěl zavést. Šla jsem tedy za ním. Trochu jsem se zamračila, když odbočil to jedné z vedlejších ulic. Nebála jsem se, na to jsem byla hodně krutá. Začala jsem něco tušit, ale nezastavila jsem se. Ještě několikrát zahnul. Byli jsme docela daleko od hlavní ulice.
„To už by stačilo, ne?“ zeptala jsem se a zpomalila.
„Taky jsem si říkal,“ vmžiku se otočil a v ruce držel nůž. Malými krůčky mířil ke mně. „Neměla bys pomáhat cizím lidem. Nikdy nevíš, co se z nich může vyklubat,“ ušklíbl se.
Pro jeho radost jsem udělala krok dozadu. Silné ruce mě sevřely kolem hrudi. Překvapeně jsem otočila hlavu. Tohle jsem vážně nečekala. Ony ruce mě drtily. Slyšela jsem, jak mi Sachmet vrčí v hlavě. Věděla, že se mi nic nestane, ale nelíbilo se jí, když mě měl někdo v hrsti. A mě také ne.
„Nech mě hádat. Teď mi budeš vyhrožovat smrtí, když ti nedám všechno, co mám. A až ti dám všechny své cennosti a tak dále, tak mě nakonec zabiješ,“ řekla jsem věci, které jsem slýchala od svého otce.
„Tak nějak,“ řekl. Ostří nože mi přitiskl ke krku. „Jen s jednou úpravou,“ dodal. Hnusně si mě prohlédl.
„Tak na to ani nemysli!“ řekla jsem skrze zaťaté zuby.
„Jo, a kdo mi v tom zabrání?“ Při těch jeho slovech mě ten druhý víc stiskl.
„Pánové rádi tvrdě?“ zeptala jsem se s úsměvem na rtech. V každé buňce těla, v každé kapce krve jsem cítila tu touhu. Ostří na krku to ještě zvyšovala. „Můžu mít jednu malou prosbičku?“ zeptala jsem se mile. Oba se zarazili. „No ták, jen takovou malou věcičku,“ upírala jsem na něj své oči.
„To by sis přála, zlato?“ To poslední slovo vyslovil pomalu.
„Za prvé, takhle mi už neříkej! A za druhé, mám ráda krev. Mohl bys to pro mě udělat? Jen trošičku. Pak udělám všechno, co budeš chtít,“ slíbila jsem.
„Všechno, co budu chtít?“ zamyslel se. Jen jsem kývla na odpověď.
Ti lidé, dají se tak snadno splést, ozvalo se mi v hlavě. Musela jsem s ní souhlasit.
„Prosím,“ snažila jsem se, aby můj tón zněl věrohodně. Po váhání stáhl dýku.„Stačí jen kapička,“ naléhala jsem na něj. „Pak si můžeš říct o cokoliv.“ Ta poslední slova ho přesvědčila. Trochu se řízl do prstu. Vyplázla jsem jazyk a čekala jsem, až mi prst o něj otře.
„Splníš slib?“ zeptal se. Nechápala jsem to. Byl to zločinec a skočil mi na slovo, které jsem mu dala.
„Samozřejmě. Koneckonců jste tu dva.“ Dychtivě jsem sledovala jeho prst. Kapka krve kápla na zem. Litovala jsem ji!
„Taky pravda,“ pokrčil rameny. Prst mi otřel o rty. Hned jsem jazykem po nich přešla. „A teď…“ začal.
„Ach vy lidé. Vždycky skočíte na sliby,“ zasmála jsem se zle.
„Cože?!“ zakřičel. Naštvaně zvedl ruku a uhodil mě.
„To jsi neměl dělat!“ řekla jsem skrze zaťaté zuby. Narovnala jsem hlavu a setřásla si vlasy z obličeje. Útočník mohl cítit, jak ho polévá horko. Jeho krev zvyšovala teplotu. „Cítíš to horko?“ zeptala jsem se. Sledovala jsem, jak začíná lapat po dechu. „Tak to se ti právě, vaří krev. Až dosáhne bodu varu, tak umřeš,“ oznámila jsem mu nezáživně. Začal se svíjet bolestí. Neměl ponětí, co se to děje. Instinktivně sevřel dýku a sekl po mě. Uhnula jsem hlavou. Jeho útok v jeho stavu byl výborný. Poranil mě na krku, ale ostří nože skončil v krku, toho druhého. „Děkuji za pomoc, ale to bych zvládla.“ Naklonila jsem hlavu. Na rameno mi tryskala jeho krev. Jeho sevření povolilo. Otočila jsem se a vytáhla jsem mu nůž z krku. Chtivě jsem se rty smočila jeho krvi. O toho druhého, respektive prvního muže jsem si nevšímala. Už byl vlastně mrtvý. Jeho krev dosáhla bodu varu. Umřel ve velkých bolestech. Ani se nezmohl na další útok, jen se svalil na zem a křičel. Pustila jsem toho druhého. Také skončil mrtvý na zemi. Ústa jsem měla od krve, ale neřešila jsem to.

Šiel som nočnou ulicou na ktorej bolo ticho teda po tej cez ktorú boli počuť len moje kroky .Nešiel som tou ulicou kde bolo plno tých ľudí , násilníkou a iných ale ako som si ja tak vlastne šiel začul som krik , ale mužský .Zdalo sa mi že som bol u toho blízko preto som šiel ďalej .Ale čože koho že tu nevidím ? Nejaká slečna Pomyslel som si a mieril som bližšie v tom som si ale na zemi všimol tie dve telá a krv skôr jej zápach .Ako som bol už blízko svojím hlasom som prehovoril do ticha. "Čože tu robí slečna po takomto čase , a ešte u mŕtvol ? "[/b] Len si zahrávaj ako predtým uvidíš bude aj ona ako tá predtým a skončí naozaj pod zemou ale hovorím ti pôjdeš aj tak na kremáciu ! Aspoň nech ja sa mám na čo pozerať . Prehovoril hlas v mojej hlave .Ja som už stál na mieste a pozeral som na to dievča .Tak ako dobre ja mám oheň veľmi rád ale žeby som sa mal nechávať páliť tak to zasa nie a neplánujem tak skoro zomrieť to ako keby si sa ma už chcel zbaviť .Zaškeril som sa tak trocha pre seba a očami som sledoval každý pohyb tej čo bola predo mnou .

Dívala jsem se na ty těla. Najednou jsem uslyšela něčí hlas. Rychle jsem si otřela krev z úst. Neutřela jsem si ji všechnu. Trochu jsem si ji rozetřela. Navíc jsem měla prokouslý ret. "Jen jsem uslyšela křik, tak jsem se sem vydala. Museli se v něčem neshodnout," vyhrkla jsem ze sebe.
Další snadná oběť, zavrčela Sachmet.
To ani náhodou, už by ti to snad mohlo stačit! napomenula jsem ji.
Podívala jsem se na něj. „A copak tu tak mladý mládenec dělá pozdě večer?“ zeptala jsem se ho. Vypadal mladě. Určitě musel být mladší než já. Vážně by byl snadnou obětí. Tak proč ho nezabít? Udělala jsem několik kroků k němu. Rána na krku mi krvácela. Nevšímala jsem si jí. Bolest zastíral pocit upokojení. Sklonila jsem k němu hlavu a zhluboka jsem se nadechla. Nasála jsem jeho vůni.

Ako už bola tak blízko ja som spravil tak inštinktívne krok v zad. Nebál som sa jej predsa len som vlastne nevedel ani kto to je .Len som k nej ešte pozeral a prezeral si ju . "No tak čože tu robím ? Tak šiel som na nočnú prechádzku lebo som nemohol zaspať a v tom som počul akýsi krik v tom som vás tu videl a chcel som sa pozrieť či ste vôbec v poriadku ."Hoci to čistá pravda nebola nemala ako vlastne ona vedieť že to tak nieje ."Takže inak znamená to ale že ste v poriadku a nepotrebujete pomôcť ?"Opýtal som sa a pritom som mal ale ruky v kapsách .Bol to taký malý znak že som vec mal pod svojími rukami hoci sa to tak zdať nemuselo .

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Ruku jsem si dala za záda. Hledala jsem svoji dýku. Nemohla jsem ji najít. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem ji nechala na posteli. Tedy na zemi, kam spadla. A házecí nože zůstaly na nočním stolku. V duchu jsem si řádně vynadala. I Sachmet se ke mně přidala.
„Víš, že je nebezpečné se v těchto ulicích toulat sám. Nikdy nevíš, na koho tu můžeš narazit,“ oznámila jsem mu. Pořád jsem u něj byla blízko. Vždycky jsem si takhle zahrávala s životem. Věděla jsem, že na světě jsou lidé jako já a mohli by mi lehce ublížit. Ale nemohla jsem tomu zabránit. Ta jemná vůně, která šla cítit i přes kůži… Prostě jsem ji potřebovala cítit.
„Ano jsem v pořádku,“ odpověděla jsem mu na otázku. Ale to se nemůže říct o tobě, dodala jsem v duchu. Zase to souhlasné zavrčení v mé hlavě.

"No tak niečo také som mal skôr povedať ja vám predsa len ja sa o seba postarať viem ale na dievčatá často môžu vykuknúť z temného kúta nejaký násilníci ."Priblížil som sa ale skôr preto lebo som chcel dráždiť .Predsa len som nemohol vedieť čo je zač ."Je treba si dávať ale aj tak pozor a to na každého že slečno ?"

Kdyby věděl, kdo je tu nebezpečnější, pomyslela jsem si. Přistoupil ještě blíž. Možná v náznaku, že by mohl být, jak je sám nazval, násilník? Přivřela jsem oči a zase jsem nasála jeho vůni. „Takže mám počítat, že mi chceš ublížit?“ pro jeho radost jsem udělala krok dozadu. Strach v očích jsem předstírat nemohla, ale to by musel být moc dobrý, aby byl něco takového schopný přečíst.
Nevěděla jsem, jaké má u sebe zbraně. Ti první měli jen nůž, ale tenhle nevypadal, že je tak naivní. Věděl dobře, co chce. Udělala jsem další krok dozadu. Místo toho, aby šlas k němu, tak jdeš od něj? Udělej to! Chci jeho krev!
Ticho! obořila jsem se na ni.
Není hezké si hrát s obětí! napomenula mě.
Promiň, mami! odbyla jsem ji tímto oslovením.

Mojimi azurovími očami som si ju celu prehliadal .Niečo sa mi tu nezdalo ale čo predsa len prečo by som nemohol sa trocha pohrať ? Na tom nebolo vôbec nič zlé . "Tak pravdu povediac nie nemám v pláne ti nič spraviť alebo možno hej ? To ti ja ale asi nepoviem to asi jedine zistíš ."Povedal som jej a preto som sa priblížil ešte bližšie bol som opatrný je pravda že som sa takto sám dostal skoro do hrobu preto nikdo nikdy nemohol vedieť čo sa z "obetí" vykľuje veď dokonca ani ja sám nie som taký obyčajný .No tááák ja chcem oheň troška ak jej podpáliš vlasy šaty alebo čokoľvek hneď by ti bolo teplejšie pri srdiečku ! Nechcel by si akosi veľa ? A že pri srdiečku niečo by som ti povedal o tom kde koho hreje ale to ti nepoviem lebo ťa mám rád A to že ja som priteplený Iba som sa trocha zaškeril na jeho slová lebo niečo také som mu chcel povedať ja ! "Ale aj tak vám radím nebáť sa ma je to potom väčšia sranda keď niekto bojuje ... "

„Zjistím, jestli mi chceš ublížit?“ zopakovala jsem potichu. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vyděšeně. Celkem se mi to i povedlo. Zase jsem couvla. No narazila jsem na zeď. Ruce jsem dala podél těla. Chtěla jsem je mít připravené, kdyby náhodou. Musela jsem uznat, že když jsem byla beze zbraně, tak to bylo mnohem lepší! Pořád se ke mně přibližoval a já nemohla nikam uniknout. Že bych se snažila utéct? napadlo mě v duchu. Udělala jsem nepatrný krok do boku. „Nebát se? Jak bych se tě neměla bát?!“ možná jsem trochu přeháněla, ale co už. Byl už docela blízko. Chceš si hrát? Tak fajn! ušklíbla jsem se v duchu. Sachmet se mnou nesouhlasila. Chtěla vidět, jak z něj teče krev. Nevšímala jsem si ji. Otočila jsem se a začala jsem utíkat hlouběji do ulic.

Héé niekomu tu horí za kotrníkmi a už uteká ! Ja som ale dlho neotáľal a rozbehol som sa za ňou predsa len som si myslel že dlho mi nebude trvať a dolapím ju .Nevedel som čo ešte jej také spravím ale ja som to ako vždy nechával na improvizáciu .Kagu-tsuchi si aj tak myslel že zasa ma niekto nakope ,nechápal som ako to že môže byť taký pesimista ! Veď som sa chcel len baviť .V utekaní som mal vážne prax tak sa mi zdalo že som ju pomaly ale isto dobiehal.Ehehe už ťa budem mááť ! A teraz ťa niekto nakopé Zasa kecá myslel som si to a vlastne on mal asi pravdu predsa len kto vie čo sa stane o chvíľku .

Utíkala jsem dál. Neohlížela jsem se. Vždycky jsem si myslela, že umím utíkat dost rychle. Ohlédla jsem se. Byl dost blízko. Jak jsem se ohlédla, tak jsem nemapovala cestu před sebou a zakopla jsem. Spadla jsem na zem. Nemohla jsem se ubránit a zasmála jsem se tomu.
Ty jsi ale jelito! Sachmet se mi zasmála. Tohle bylo snad poprvé, kdy se smála. Bylo to vážně divné. Otočila jsem se a dívala se na blížící se postavu. Už bych se nestihla postavit a pokračovat dál, ale nevadilo mi to. Už jsem nechtěla pokračovat.
No tak se ukaž, vybídla jsem ho v duchu. Nemohla jsem se dočkat, co udělá. Tak jsem se pošoupla po zemi dozadu. Zničila jsem si tak oblečení. To mi ještě zaplatíš!

Ako som videl keď spadla len som sa trocha zasmial dokonca aj ja .Možno som bol troška škodoradostný . Tak dobre beriem späť asi nedostaneš no .Už keď som bol od nej pár metrov už som len kráčal pomalým krokom pozeral som na ňu keď bola na zemi ."Vieš ? Že takto na zemi keď si je najľahšie pre toho kto ti chce ublížiť je to žeby ťa mohol znásilniť ? A ty si len tak spadneš ? To k tvojej záchrane veľa nepomôže ... a možno ak sa nebudeš príliž brániť násilný nebudem."Nechcel som ju popravde znásilniť len som ju chcel vystrašiť .Mal som v pláne si u nej kľaknúť . V očiach som mal taký bláznivý výraz.

Polkla jsem. Nebylo to však ze strachu, spíše naopak. Znovu jsem se posunula dozadu. „To víš, někdy jsem opravdu nemotorná,“ mluvila jsem potichu. Jelikož tu bylo ticho, tak to slyšel. Pořád se blížil a já bláhově předstírala strach. Sunula jsem se po zemi dál pryč od něj. Klekl si ke mně s bláznivým výrazem. Líbil se mi.
Už přestaň! vrčela na mě Sachmet.
Kušuj! Nevidíš, že se bavím?! Vůbec jsem neměla ráda, když mě vyrušovala v hrátkách. Ještě jednou mě vyrušíš, tak zapomeň na svoje choutky!
To mi vyhrožuješ? Nedokážeš to vydržet! To ti nedovolím! Věděla jsem, že to nevydržím. Prostě to, co jsem řekla, byla hloupost.
Tak už přestaň! Momentálně mě tímto štvala.
Jak u mě klečel, tak jsem se ještě trochu posunula dozadu.

Posunula sa viac dozadu a preto som sa aj ja prisunul bližšie k nej . Videl som na nej žeby sa mala báť mne sa to zamlúvalo na tvári som mal menší úškrn ."Tak mne to ale len teraz vyhovuje ."Moja ruka sa načiahla k nej chytil som ju vlastne za rameno aby mi už neutekala dozadu a pritom som sa nad ňu viac naklonil. Niečo sa mi aj tak nezdá ale čo ? Tak to neviem hmm kašľať na to veď sa nemôže nič stať ! Pomyslel som si , a teraz v tomto nadradenom postoji som bol zvedavý čože spraví a či niečo vôbec spraví tak troška som ju skúšal teda zatiaľ .

Svojim pomalým a lenivým tempom som sa prechádzal po uličkách. Bolo to tu také temné a prázdne. Ohromne mi to vyhovovalo. Tieto časti mesta som mal najradšej. Skrýval som sa v tieni budov, okolo mňa si pokojne chodil Nero. Zrazu zastal. Sklonil hlavu na zem a hneď som vedel, že niečo vycítil. Nero išiel za pachom a dorazili sme k dvom neznámym osobám. Usmial som sa. Rukou si chytil Knihu Hriechov a pevne stál. Vyzeralo to nádejne. Dlho som už niekoho nezabil. Podišiel som bližšie k nim ale stále som stál v tieni."Ale, ale..." povedal som pokojne. Na tvári znova ten chladnokrvný pohľad a úsmev. Nero pokojne zavrčal. Vedel som, že mi nemôžu vidieť do tváre. Jedna z výhod byť vždy skrytí v tieni. Z tieňa mi bolo vidieť len črty postavy. Zrazu mi zažiarili oči. Nemohol som to vydržať. Chcel som sa do nich pustiť a potom znova zmiznúť.

Natáhl ke mně ruku a chytil mě za rameno a víc se na mě naklonil. Musela jsem uznat, že jsem byla zklamaná. Tak kvůli tomuhle jsem se zašpinila? povzdechla jsem si v duchu. „Co ti jako vyhovuje?“ zeptala jsem se. Čekala jsem na jeho odpověď, ale dostalo se mi jiné.
Odněkud jsem zaslechla jiný hlas. Podívala jsem se tím směrem. Výraz v obličeji se mi úplně změnil. Setřásla jsem jeho ruku a stoupla jsem si. Oprášila jsem si oblečení. „No bezva!“ řekla jsem naštvaně. „To mě musí vždycky někdo rušit?!“ byla to řečnická otázka. „Nejprve tady ten s těmi chlápky," rukou jsem ukázala na Kazumu. "A teď ty s ním? Tohle ale opravdu není vtipný!“ Dívala jsem se do míst, odkud vyšel ten hlas.

Vytiahol som záložku z Knihy Hriechov. Trhol som s rukou od seba k zemi. Záložka vzplanula zeleným oheň a v ruke som mal meč."Pero Pravdy..." povedal som si potichy pre seba. Natiahol Katanu k nim. Usmial som sa a oči mi ešte viac zažiarili. Tá žena bude nejaká nekrofilka a ten týpek bude asi nejaký úchyl. Nebudú chýbať svetu.. pomyslel som si."Máte radi hry?" spýtal som sa. Už som s tým chcel konečne začať. Hrať sa s nimi a vyžívať sa ako budú trpieť..

Ve stínu jsem uviděla zelený oheň. Pak jsem uviděla katanu, která byla natažená ke mně. „Že váháš! Myslíš si, že bych se tu válela po zemi, kdybych nemilovala hry?“ udělala jsem k němu pár kroku. „Takže s čím si chceš hrát?“ zeptala jsem se zvědavě.
Ty si nedáš a nedáš pokoj! zavrčela Sachmet.
Ne! odsekla jsem ji. Čekala jsem na jeho reakci. Popravdě jsem byla hodně zvědavá.

Usmejem sa. Pozriem na ňu."Pravidlá sú také...Potrebujem vedieť meno. Tu psík ti zoberie krv a hráme. Vymeníme si krv a začíname hrať..Súhlasíš?" poviem a zostanem ticho. Nero pomaly príde k nej. Pozrie na ňu a čaká, čo ona povie.

"Vyměníme si krev?" usmála jsem se. "Tak to teda beru! Tedy pokud dostanu i trochu té tvé," usmála jsem se na něj. Ať bude dělat cokoliv, tak když budu mít jeho krev, může dělat cokoli!

"Fajn..." zasmial som sa."Môžem vedieť tvoje meno?" poviem milo."Vieš, keď už sa tak zahráme.." poviem znova milo a celý čas ju sledujem.

"Tak to se mi líbí," znovu jsem k němu přistoupila. Natáhla jsem k němu ruku. Pak jsem si vzpomněla, že jsem zraněná na krku, tak jsem si oddělala vlasy a naklonila hlavu na stranu. "Shizuka, a opovaž se mě podrazit! Ta kapička krve tě nezabije."

Usmial som sa."Hovor mi kľudne šakal." povedal som a Nero sa jej zúbkom škrabol o nohu. Zobral krv a dal ju mne na Pero Pravdy. Otvorím knihu a poviem."Som rád, že ťa spoznávam.." poviem."Shizuka..." poviem. V Knihe Hriechov sa objaví jej meno, no nebolo to isté. Ale akonáhle som pridal krv do Knihy Hriechov. V tom momente mi zmizla katana a objavila sa záložka v Knihe Hriechov. Zaklapol som Knihu a zasmial sa."Prepáč ja nie som spravodlivý... Posledný súd!" povedal som.


Ilúzia: Posledný Súd:
Shizuka sa objavila v prázdnej miestnosti. Zrazu sa objavila obrovská váha a Anubis s Pierkom Pravdy. Anubis vytrhol srdce Shizuke a podišiel k váhe. Jej srdce položil na jednu stranu a na druhú položil Pierko Pravdy. V tom momente sa Shizuke začal prehrávať celý život. Všetky jej hriechy a Anubis jej dával najavo, čo zlé robila aby sa cítila hrozne. Všetko z jej života a Anubis sa z nej vysmieval.

Ako sa toho zomlelo za ten čas toľko čo som tam stál iba som si priložil ruku k tvári a len tak som si niečo rozmýšľal . Hovoril som ti zapáľ ju ! Ale ty nie ale ty si musel robiť blbosti a ešte tak slabo ! To ťa mám všetko učiť nevieš byť vôbec tvrdý ach No tak ešte zvaľuj na mňa že niekto ešte prišiel a dokonca už si darúvajú krv ako si rozumejú ? Pozeral som vlastne k nim ale ja som nerobil nič .Iba som sa pozeral čo sa vlastne prideje .Bolo lepšie pozorovať .