Nemocnice

Přijela jsem na parkoviště ve svém stříbrném Ferrari. Zaparkovala jsem vedle vchodu pro personál na místě, které bylo vytyčeno jen mně. Milovala jsem to, protože jsem konečně někam zapadla. V celé nemocnici a nejen v ní jsem patřila k nejlepším.
Vytáhla jsem klíče ze zapalování. Odepnula jsem si pás a vylezla jsem z auta. Ze sedadla spolujezdce jsem si vzala kabát, který jsem přehodila přes ruku. Kabelku jsem si dala na rameno. Zabouchla jsem jemně dveře a auto zamkla. Klepavým zvukem, které vydávaly mé podpatky jsem se vydala ke vchodu. Dveře se sami otevřely. Vešla jsem do haly, kde se nacházela mapka celého areálu. Na mapce byly písmenka, která byla v legendě podrobně vysvětlena. U dveří stál ozbrojený strážný.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho.
„Dobrý den,“ kývl mi na pozdrav.
Zamířila jsem k výtahu a zmáčkla jsem tlačítko a dveře se otevřely. Nastoupila jsem dovnitř a zmáčkla jsem poslední patro. V posledním patře měla kanceláře většina lékařů. Výtah se houpavým pohybem rozjel. Podívala jsem se na hodinky na levé ruce a zjistila, že jsem tu dříve, než mi začne služba. Měla jsem noční. Vlastně jsem zde zůstávala i několik dní, když bylo potřeba.
Dalším houpnutím se výtah zastavil a s cinknutím se dvířka otevřela. Vystoupila jsem a prázdnou chodbou mířila ke své pracovně. Vstoupila jsem do prostorné kanceláře místo zdmi obklopenou sklem. Hned vedle byla zasedací místnost, kde se konaly porady. Na věšák u dveří jsem si pověsila kabát a vzala si svůj bílý plášť. Oblékla jsem si ho.
Sedla jsem si k pracovnímu stolu. Zapnula jsem si počítač. Kabelku si odložila pod stůl. Zadala jsem heslo a byla jsem v nemocničních záznamech. Na stole byl položený spis s výsledky. Včera jsem prováděla operaci. Stoupla jsem si a s chorobopisem v ruce jsem odešla pryč.
Nastoupila jsem do výtahu a jela do nižšího patra. Vystoupila jsem. V chodbě, ve které jsem se ocitla, bylo rušno. Prošla jsem kolem sesterny. Pokývala jsem jim na pozdravy a pokračovala jsem na pooperační. Cestou jsem si předběžně pročetla spis. Všechny výsledky byly dobré.
Vstoupila jsem do pokoje. Myslela jsem si, že pacient spí. Přistoupila jsem k němu a odkryla jsem ho. Otevřel oči a podíval se na mne. Odlepila jsem náplast a fášek jsem oddělala. Chtěla jsem se podívat, jak to vypadá. Sklonila jsem se. Prsty jsem napnula kůži. Tento čin doprovodilo bolestné syknutí.
„Promiňte,“ omluvila jsem se. Znovu jsem ránu zalepila. „Všechno vypadá perfektně. Zítra Vás přesuneme na pokoj a za dva tři dny Vás propustíme.“ Přikryla jsem ho. Z náprsní kapsy, kde jsem měla připnutou legitimaci, jsem vytáhla propisku. Do kolonky jsem připsala datum a svůj podpis. Otočila jsem se a odešla.
Zastavila jsem se na sesterně. Sestry si tam zrovna vařily kávu. „Kdyby se cokoli zhoršilo, tak mě zavolejte,“ oznámila jsem jim a chorobopis jsem zvedla výš do vzduchu. Položila jsem ho na stůl.
Otočila jsem se a byla jsem na odchodu, když v tom mě zastavily se slovy: „Pojďte si s námi dát kávu.“
Otočila jsem se zpátky. „Když tam najdete čaj, tak se ráda připojím.“ Jedna ze sester hledala v poličce. Už se zdálo, že nemají, ale našly ho. Tak jsem se k nim připojila.
Bavily se o nákupech a svých rodinách. Pak zazněly jejich běžné otázky, zdali někoho mám.
Moje odpověď byla stále stejná: „Bohužel. Nenašla jsem stále toho pravého.“ Usrkla jsem si doušek čaje.
Na sesternu přišel kolega. Potřeboval asistenci sester. Polovina z nich odešla. Omluvila jsem se a vydala jsem se do kanceláře. Potřebovala jsem se nachystat na následující seminář. Měl se konat příští týden. Měli se na něm střetnout téměř všichni chirurgové z celého světa.
Posadila jsem se za stůl a zahleděla jsem se do počítače. Kdyby mě potřebovali, tak by mě zavolali pagerem.

Mieril som k nemocnici už som prešiel z toho miesta kde som bol kus cesty točila sa mi hlava a stratil som po ceste dosť krvi .Ostatným ľudom som bol akýsi ukradnutý preto mi nikto nepomohol . Za mnou boli kvapôčky krvi .V tom ale než som vošiel do nemocnice vybehol po mne strážnik a zobral ma teda pomohol mi dnu .On už zvolával personál ako sme mierili k recepcii pritom sa ma pýtal čo mi bolo . "P..prepadli ma ."Prehovoril som z ťažkostami vážne mi bolo zle .Normálne som sa štval za to že ma tak 4 cm či viac hlboká rana až tak veľmi rozhodila .Normálne som sa za to hambil ale preto že sa mi hovorilo ťažko som nenadával ani nič iné .

Byla klidná noc. Dvě sestřičky na recepci popíjely kávu a přály si, aby už bylo ráno. Chtěli jít domů. V tom do haly vrazil strážný s nějakým chlapcem. Krvácel. Rychle odložily šálky s kávou a přiběhly k nim. Strážník chlapce posadil na stoličku. „Zavolej doktorku!“ nařídila sestra té druhé. Ta neváhala a utíkala k telefonu. Zvedla sluchátko a stiskla příslušné tlačítko. Čekala.

Zazvonil mi telefon. Zvedla jsem bílé sluchátko. „Slyším,“ řekla jsem. Odmlčela jsem se. „Hned tam budu.“ Zavěsila jsem. Odsunula jsem se na židli a rozeběhla jsem se k výtahu. Nastoupila jsem a jela dolů.

Sestřička, která telefonovala, se vrátila zpátky ke zraněnému. „Hned tu bude,“ oznámila jim. „Co se Vám stalo?“ zeptala se udiveně. Chtěla se mu na ránu podívat, ale stejně by nic nezmohla a tak na ni jen přitiskla ruku. Snažila se zastavit krvácení.

"Prepadli ... ma " Zopakoval som a pri tom som trocha na hlas vydýchom tým tlakom čo pôsobila ma to bolelo viac .Sakra fakt ... ešte teraz keď budú volať policajtou ach môj bože ešte sa mi k tomu točí hlava .
"Ale ... už ich aj tak podľa mňa nikto nenájde ... lebo ... proste utiekli ... ale nezískali čo chceli ." CHcel som ešte niečo dodať no zasa to zabolelo privrel som na chvíľu oči a potom som sa len pousmial a nehovoril som nič .

Dál se ho sestřičky vyptávaly. V tom se ozval cinkavý zvuk výtahu a vyběhla jsem z něj. Zamířila jsem přímo k nim. Čupla jsem si k tomu chlapci. Ruku jsem mu položila na čelo. Chtěla jsem zjistit, jestli nemá horečku. Sestřičky mi uvolnily místo a tak jsem si k němu čupla. Oddělala jsem mu jeho věci a podívala jsem se na bodnou ránu na jeho boku. Byla maximálně pět centimetrů hluboká. „Jsi při vědomí? Dokážeš chodit?“ zeptala jsem se ho. Potřebovala jsem ho dostat na sál a vozík tu momentálně nebyl.

Ou žeby ma tu šalia oči ? Taká krása veď ma to tu zloží . Nakoniec som prišiel len na chvíľy , no ostanem tu ale na kus reči z anielmi . Vážne mi už hrabalo videl som naozaj poriadne skreslene . "Ehm .. ale .. určite " Prehovoril som k lekárke a v tom som sa sám od seba snažil postaviť . Hlasno som pri tom sýkol lebo v tedy tá rana nehorázne zabolelo .Trocha ma to ovážilo viac v pred ale na nohách som stáť mohol . Hmm ja to vidím tak že tu ešte skolabuješ .

Snažil se postavit. Podepřela jsem ho. Musela jsem se trochu sehnout, protože byl trošičku menší a nechtěla jsem mu napínat kůži a svaly, aby ho to nebolelo. „Musíme se dostat k výtahům a pak tě nějak dostanu na operační sál. Nahoře by měli být invalidní vozíky, tak tě povezu,“ usmála jsem se. Pomalu, ale jistě jsem s ním došla k výtahům. Nastoupili jsme a jeli nahoru.
Houpnutí naznačilo konec naší cesty. Vystoupili jsme. Jak jsem předpokládala, tak tam byl vozík. Šla jsem k němu. „Posaď se,“ nařídila jsem mu jemně. Pomohla jsem mu. Teď to bylo mnohem jednoduší. Vezla jsem ho na operační sál.

Sadol som si veľa som sa teraz na nejaký odpor nezmohol .Bol som ako omámený taký malátny som sa cítil ."Pani ... lekárka ? Ako ... že to je vlastne ... hlboké ?"Tie moje reči mi robili stále tažkosti viac a viac ale chcel som vedieť ako ma ten mafiánik trafil lebo to bolelo naozaj dobre ešte mi to tam tak hnusne stočil .

"Myslím, že jo. Do lékaře mi něco chybí a něco málo přebývá,“ zasmála jsem se. „Na tu tvoji otázku ti tak lehce neodpovím. Dokud tě pořádně nevyšetřím, tak můžu jen odhadovat. Vypadá to tak na maximálně pět centimetrů,“ odpověděla jsem mu.
Dojeli jsme na sál. Pomohla jsem si mu lehnout na operační stůl. Vysvlékla jsem mu tričko, které jsem složila a odložila na ten vozík. Též jsem mu vyzula i boty. Už tak jsem mohla dostat vynadaný, že jsem ho tam odvezla v botech. Naštěstí mě nikdo neviděl. Rozepnula jsem mu kalhoty a trochu mu je stáhla. Vozík jsem odvezla stranou.
Svázala jsem si vlasy a nasadila rukavice. Stoupla jsem si k němu a rozsvítila jsem nad ním světlo. Sklonila jsem se a zkoumala jsem ránu. Něco jsem si pro sebe broukla. Rukavice jsem si sundala a přišla jsem ke skříňce, odkud jsem vytáhla jehlu a sedativa. Do injekční stříkačky jsem natáhla tekutinu v lavičce. „Uspím Vás, aby Vás to nebolelo,“ oznámila jsem mu. Nečekala jsem na souhlas a jehlu jsem mu píchla do ruky. Celý obsah jsem mu stříkla do krve. Než sedativa zabrala, tak jsem si nachystala potřebné vybavení. „Slyšíte mě?“ zeptala jsem se ho. Nereagoval. Pustila jsem se tedy do práce.
Svou práci jsem prováděla rychle a jemně. Zastavila jsem krvácení a prozkoumala jsem ránu. Vypadala ošklivě, ale nebyla tak hrozná, jaké se tu objevují. Patřila k těm dobrým. Ošetřila jsem mu svaly a sešila poraněnou žílu. Nešlo mi do hlavy, jak se mohl dostat až sem. Měl velmi dobrého andělíčka strážného. Ránu jsem mu poté sešila. Snažila jsem se, aby mu to pom nezůstala velká jizva. Za přibližně půl hodiny jsem měla hotovo.
Uklidila jsem pracovní pomůcky a rukavice jsem vyhodila. Zavolala jsem si na pomoc lékaře, který měl se mnou službu. Potřebovala jsem ho dostat na pokoj a sama bych to nezvládla.
Pomohl mi a neznámý chlapec odpočíval v pokoji. Sedativa by na něj měla působit až do rána. Věci jsem mu nechala položené na nočním stolku. Odešla jsem do své pracovny. Ráno jsem ho hodlala jít zkontrolovat.

Nestihol som jej na to posledné niečo povedať preto ma uspala .Pod vlivom to čo som bol som ostal spať . Nebolo mi nakoniec až tak zle .Vlastne som mal aj pekný sen .Táto noc nakoniec neprebehla až tak zle nakoniec som živý zdravý len troška som ostal zranený to bolo všetko .

Do rána se už nic nestalo. Vlastně to byla klidná služba, tedy až na ten jeden případ. Už mi končila služba, ale ještě jsem se chtěla jít podívat na svého pacienta. Kupodivu se mi ani nechtělo spát. Stoupla jsem si ze židle a šla k výtahům.
Když jsem vystoupila, na chodbě bylo rušno. Lékaři a sestřičky byli v jednom kole. Musela jsem uznat, že noční, nebyla zas tak špatná. Kývala jsem všem na pozdravy. Dorazila jsem do pokoje, kde bylo šero. Žaluzie byly zataženy, abych neproniklo sluneční svit. Přistoupila jsem k oknu a rozdělala žaluzie.
Přišla jsem k pacientovi a podívala se do chorobopisu. Žádné záznamy kromě mých tam nebyly. Všechno šlo hladce. Vzala jsem cíp přikrývky a odkryla jsem ho. Chtěla jsem zkontrolovat jeho ránu. Na sobě měl pořád jen svoje kalhoty ještě k tomu rozepnuté.

Zobudil som sa až teraz .Skôr som pomaly otvoril oči a pozeral som sa na strom . Snívalo sa mi ako keby som bol v nemocnici .... .No ale ty si v nemocnici . Ako som to počul v svojej hlave tak ma trhlo a okamžite som si sadol no v tom som sa chytil za brucho ."Au ... au aau .... " Zaskunčal som si pre seba a porozhliadol sa po miestnosti . V tom som si vlastne všimol zasa tej lekárky zo včera .
Hmmm ako to že takéto krásne slečny nieje vidieť aj vonku ale len na takýchto miestach ? Pomyslel som si a potom som ju vlastne pozdravil .

Rychle se posadil. Polekala jsem se a tak jsem od něj uskočila. Pak mě pozdravil. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Tebe baví takhle všechny lekat?“ zeptala jsem se ho. Tón hlasu jsem měla o nějakou tu oktávu zvednutý. Znovu jsem k němu přistoupila. „Lehněte si,“ nařídila jsem mu. „Nějakou dobu si tu poležíš,“ oznámila jsem mu.
„A jak se ti to vlastně stalo?“ zeptala jsem se. „U takových případů musíme volat policii,“ řekla jsem zamračeně.

"Volať ju nebude treba bola to normálna potyčka a tak trocha sa to zvrtlo že na mňa vytiali zbrane .... " Odpovedal som jej a pozeral k nej nakoniec som si ľahol a potom som zasa povedal ."Dnes večer by som odtiaľto aj chcel odísť umm preto kde že mám vlastne svoje veci ? Teda vrchnú časť skôr .. . Umm no a inak ďakujem za pomoc zo včera si veľa nepätám ale vašu tvár hej ."

„To v žádném případě. Nejméně dva dny tu budete muset zůstat, pane,“ zasekla jsem se, protože jsem neznala jeho jméno. „Každopádně tuhle budovu bez mého souhlasu neopustíte,“ řekla jsem přísně. „Není za co, je to moje práce,“ usmála jsem se na něj. Na jeho otázku ohledně oblečení jsem neodpověděla, jen jsem ukázala na noční stolek.

Pozrel som sa k nemu a potom zasa na ňu ."Umm ale to ležanie je aj tak strata času ja som už v ďaka vám v poriadku stačí keď sa budem len menej hýbať ale ležať to nieje moje budem sa tu nudiť ... sakra a aj to som sa sem dostal kvôli tomu že som sa chcel len zabaviť ." Posťažoval som si skôr sám k sebe a potom som ešte dodal ."Hmmm .... nešiel za mnou včera inak nikto však ?"

„Jak jsem řekla. Zůstanete tu nejméně dva dny!“ řekla jsem opět přísně. Hodlala jsem říct sestrám, aby na něj dávaly pozor a při odchodu i dole strážným. „Ne, nikdo za Vámi nešel,“ oznámila jsem mu. „Strážný Vám pomohl dovnitř a pak jsem se Vám věnovala já.“

"Ešte raz inak ďakujem ... "Povedal som ešte raz a potom ešte prehovoril ."Ako sa inak voláte ?" Opýtal som sa a trocha sa posunul dozadu aby som bol v takom polosede dokonca aj takýto malý pohyb bolel .Že ale vyzerá dobre ? Tak nieje špatná ale s takými si nezahrávaj skončíš zle . Hej ticho toto mi hovoríš vždy ...

„Nemáte za co děkovat. Jak jsem řekla, je to moje práce,“ usmála jsem se. „Jsem Catherine, ale to Vás trápit nemusí, pane.“ Něco jsem zapsala do chorobopisu a znovu se na něj podívala. „Kdyby Vás to bolelo, pípněte na sestřičku, ta Vám dá něco proti bolesti.“ Už jsem chtěla odejít. Byla jsem tu přes čas a dneska jsem měla také noční. Potřebovala jsem se vyspat.

"Hmmm vy nerada komunikujete z pacientmi slečno Catherino ?" Oslovoval som ju seriózne radšej keďže sa zdala skôr taká odtažitá ."Mávate tu veľa takých prípadou inak ?"Opýtal som sa ešte nakoniec možno som bol otravný rečmi lenže ja som bol tak trocha velmi urečnený čo mohol byť sem tam problém .

„Ráda komunikuju s pacienty, jen teď jsem unavená. Měla jsem noční a…“ podívala jsem se na hodinky. „A za tři hodiny mi začíná zase noční,“ řekla jsem po pravdě. „Ani ne. Většinou na noční se toho moc nestane. To ve dne je tu nával.“ Musela jsem uznat, že noční byly nejlepší.

"Jáj tak to som nevedel prepáčte nebudem vás teda radšej zdržovať ... " Povedal som a usmial som sa . "No takže vlatne ja vás asi onedlho zasa uvidím čo ? Myslím si keby tak že ten pobyt to možno taký zlý nebude ."

"Až mi opět zase začne služba, tak se tu zastavím. Pevně věřím, že tu zůstanete, pane.“ Otočila jsem se. „Tak dobrou noc!“ popřála jsem mu. Tedy spíš sobě a odešla jsem. Na sesterně jsem oznámila, aby mi ho pohlídaly a ať dají vědět i strážným u vchodů. Poté jsem se vydala do své kanceláře. Oči se mi už klížily. Sundala jsem si brýle a položila jsem je na stůl. Pak jsem se svalila na pohovku a v mžiku usnula.

Ja som sa usadil lepšie v posteli .Trocha som sa z nej naklonil potom k svojim veciam a pritiahol si k sebe svoje oblečenie sakra ale bolelo to parádne keď som zasa už sa nenačahoval .Ako som to ale rozdýchal zobral som si mp3. A potom si dal slúchadlá a počúval hudbu ešte že mi z kapsí nič nebraly .Hmmm teraz tu bude nuda nemám sa s kým rozprávať ... Hééj a kto som potom ja ?! Ehm prepááč ... zabudol som