Chrám sv. Pavla v Londýně

Odpověděl mi přesně to, co jsem nechtěl slyšet. Jen jsem přikyvoval a přemýšlel. Ano...pojedu kontaktovat všechny sage. Myslím, že to bude ve všech zemích stejné, i když můžeme doufat, že Ordinie je stále čistá. uvažoval jsem nahlas. Pak jsem se ale poněkud rozhodl změnit téma.
A co trénink tvých mužů a žen? Naposledy jsi chtěl vyzkoušet nějaké nové praktiky...

Jen pár kroků za nimi jsem následovala oba vůdce a rozčarovaně naslouchala jejich rozhovoru. Ginger se držel u mě. Ani jednomu z nás se nelíbilo, co slyšíme. Zlo se zdálo mít navrch, a to rozhodně nebyla dobrá zpráva. To jsem se skutečně objevila v tak nejistou dobu? Měla jsem zato, že hlavouni už dávno podnikají kroky k tomu, aby bylo na světě bezpečno a lépe a zatím to vypadalo, že se právě probudili z dlouhého spánku a zjistili, že jim zlo leze dovnitř už i okny. Zatoužila jsem být běžný neinformovaný člověk, protože jak mohl někdo - s vědomím toho všeho - klidně spát?

Zaujala mě zmínka o tréninku. Jelikož doposud jsem byla trénována pouze v rodinném kruhu, zatoužila jsem ponořit se do toho hlouběji. Bratr mě nešetřil, ale i tak mi bylo jasné, že naše bitky byly ničím v porovnání s tím, co mě čeká tam venku. Bylo víc než na čase začít to brát vážně.

Ordine je svatá země, ta čistá bude určitě a tréning ano chystám se. Tréning pro mé válečníky bude dost zajímavý nazvu ho asi lov. " Pousmál jsem se a podíval jsem se na slečnu Cookovou. Nevěděl jsem zda je dobře že všechna tato slova slyšela, ale aspoň to ví někdo s nižším postavením.

Tak zrovna o lovce u nás nemám nouzi. Hal Francis je jedním z mých nejlepších mužů a já nepochybuji o jeho schopnostech. řekl jsem pyšně a vzpomněl si na den, kdy jsem viděl Hala poprvé střílet. Potřeboval bych spíš tajnou službu, špehy a zabijáky, než bojovníky a lovce.

To už je o jiné. Mnoho bojovníků se nezůčastnilo válek a já je potřebuji nějak zaučit v opravdové bitvě a pochybuji že se nám jen tak ukázou nějací démoni, proto si je musíme najít a to pro ně bude tréning.

Dělej, jak rozumíš. Hlavně se ale nepřimíchej do nějaké šlamastiky. Nerad bych řešil průšvihy v cizích zemích. promluvil ze mě Odin (měl jsem trochu jinačí hlas) a mluvil k Thorovi v Neurově těle. Nejprve jsem ho chtěl okřiknout, ale pak jsem to nechal tak. Omluvným hlasem jsem se podíval na Neura a pak se otočil na slečnu Cookovou. A co tahle křehotinka? Jak ta umí bojovat s démony? zeptal jsem se Neura, ale další otázka už mířila na slečnu: Hodnost, zaměření?

Thor se jen uchechtl a řekl Odinovi ať si jde spát, že to mu jde nejlíp " Omlouvám se tohle je slečna Cooková a je Exorcista a co vím tak křehotinka není. Nemusíte se bát já se o svou zemi postarám, ale dejte si pozor na cestě přeci jen se stářím ubývá síla,i když vi jí máte určitě dost" Jen jsem se zachechtl a díval se směrem ke dveřím.

Nebýt ve válce, synku, rád bych tě přesvědčil o opaku, ale na hlouposti není čas. řekl jsem pyšně a otočil se k odchodu. Inu, rád jsem tě viděl, Neuro, kdyby něco, pošli zprávu. Vyšel jsem před kostel a otočil se. Slečno... usmál jsem se kývl hlavou na pozdrav, načež na mém rameni přistál jeden z havranů. Chvilku jsem mlčel a pak řekl: Zajdu ještě do Japonska a do Ordinie podívat se, jak jsou na tom tamní...

Slečinka? pronesla jsem s neskrývaně dotčeným hlasem a pozvednutým obočím. Proudmoore se tímto zcela jasně zařadil do škatulky "co si o sobě sakra myslí?". Nopak Neuro u mě měl malé bezvýznamné plus za to, že se mě zastal. Nicméně tak jako tak bylo pravdou, že můj trénink doposud probíhal víceméně pouze teoreticky. Až na několik vcelku bezvýznamných potyček, k nimž jsem měla to štěstí se nachomýtnout, jsem doposud nebyla nijak zvlášť prověřená bojem. To ale bylo i následkem mých vlastních rozhodnutí. Obvykle se věci dařilo řešit lépe než špiněním si rukou s démony a jim podobnými ohavnostmi.

No dobrá, otočila jsem se na Neura. Takže bude tady nějaký výcvik? Nějaké školení nebo něco, do čeho bych se mohla zapojit? Nerada sedím jen tak na zadku. Když už jsem tady, ráda bych něco dělala, vysvětlila jsem.

Jo tréning se mnou. Vyzkouším si vás všechny doufám, že Catherine vydržíte dýl jak 5 minut " Pousmál jsem a šel jsem si sednout do své kanceláře, byl jsem lehce rozhozenej z toho že tu byl další SAGE. Sice tentokrát nebyl tak protivný, ale nikdy nevíte, třeba měl jen dobrou náladu. Ještě před tím než jsem odešel od Catherine jsem jí řekl " Nevěřte Proudmoorovi může se zdát jako bojovník za spravedlivost, ale podle mě je to ten typ co obětuje co nejvíce lidí jen pro mír" Hned po té jsem odešel. V kanceláři jsem seděl a dopíjel již studený čaj.

(přesun- čekal jsem, jestli mi ještě něco chceš, ale v tomto případě Proudmoore nic neslyšel ;-) )

To o Proudmoorovi mi říkat nemusel, někdo, kdo si sám vydloubne oko, ve mně rozhodně nevyvolává touhu důvěřovat mu, a navíc si to u mě pokazil tou slečinkou a vůbec svým neuctivým chováním k Neurovi, který na mě v danou chvíli působil mnohem lépe a důvěryhodněji. Neměla jsem v lásce lidi, co se povyšovali nad druhé, a měl takový divný, všehoschopný pohled.

Trénink přímo s Neurem? No proč ne. Pousmála jsem se. Jelikož se přesunul do své kanceláře, vzala jsem to jako že naše debata prozatím skončila. Mrkla jsem na Gingera. Tak co, jdeme se na to vyspat? Zamžoural na mě očima, nebyl proti.

Řekla jsem si, že se zastavím později a nebo prostě počkám, až pro mě pošlou. Když mi neřeknou, co mám dělat, budu holt dělat to, co sama uznám za vhodné. A tak jsme oba opustili katedrálu a vrátili se zpátky do Hiveu.

(přesun)

Vstoupila jsem do chrámu a bez dlouhých okolků zamířila k Neurově kanceláři. Zaklepala jsem, ale nikdo se neozýval. Šla jsem si tedy sednout do nejbližší lavice, abych počkala. Zamyšleně jsem zírala do prosklené rozety na hlavní stěně. Nevědomky jsem spojila ruce a položila si je na lavici přede mnou. Ginger se vyhoupl na lavici vedle mě a tvářil se nanejvýš důstojně. Čekali jsme, až se nás někdo ujme.

Když už jsme čekali několik hodin a nikdo nevypadal, že by si nás povšiml, přestalo mě to bavit. Ginger podřimoval na lavici a i mně se začala klížit víčka. Bylo tu ticho a klid jako málokde ve městě, to by uspalo i vola. Nakonec jsem to nevydržela a zvedla se k odchodu. Pojď, zlato, dnes asi ne, drcla jsem mu jemně do hlavičky. Rozespale se po mně podíval, ale následoval mě.

(přesun)

Vstoupila jsem do chrámu a za posledních pár dní mě konečně zaplavil klid.Kuro se mi motal u nohou a já si prohlédla vnitřek chrámu.Svět okolo sebe jsem moc nevnímala.Byla jsem opravdu vyčerpaná a tak jsem unaveně padla na jednu z lavic a zavřela oči.

Trochu udýchaná jsem vstoupila do chrámu. Ginger se šoural dva kroky za mnou. Bylo tu zase divné ticho, což mě moc nepotěšilo. Doufala jsem, že tentokrát to bude jiné. Procházela jsem podél zdi a rozhlížela se. Mezi lavicemi jsem spatřila rusovlasou dívku. Vypadala dost unaveně. Radši jsem si jí nevšímala a došla k Neurovým dveřím. Důrazně jsem zaklepala a očekávala odpověď. Po očku jsem sledovala rusovlásku. Kdoví, možná má víc informací než já...

Okolo prošla dívka s tmavými vlasy a já,i přes to že jsem byla unavená,jsem byla schopna znovu začít vnímat realitu.Hleděla jsem na ní na ona na mě.Nedá se říct že by mi to bylo příjemné.Vstala jsem.Kuro popuzeně seskočil na zem a vyčítavě na mě pohlédl.Prošla jsem uličkou až k dívce. "Dobrý den,jmenuji se Ciela a hledám někoho z řádu...Přišla jsem z Japonska"dodala jsem a rychle si ohlédla.Po rusovláskovi nikde ani stopy.Asi se za mnou do Anglie přeci jenom nevidal.To je dobře.

Trochu nedůvěřivě jsem se zarazila, když se děvče vydalo směrem ke mně. Cítila jsem, že i Gingera to poněkud vyvedlo z míry. Udělal dva malé krůčky zpět, pak se posadil a bez hnutí, ale velice napjatě sledoval, co se bude dít.

Zdravím. Jsem Catherine, odpověděla jsem trochu úsečně a snažila se vyčíst z její tváře, na čí je straně. Nezdála se mi ovšem vyloženě nebezpečná. S tím hledáním jsme na tom dost podobně, taky se snažím dohledat nějaké odpovědi, už pěkných pár dní, pousmála jsem se trochu neradostně. Z Japonska? Tak to máte za sebou docela dlouhou cestu, pokývala jsem hlavou uznale. Přemýšlela jsem, co říct. Nebyla jsem si jistá, nakolik si můžu pouštět pusu na špacír. Bůhví co je to děvče zač. Asi by nebylo moudré podávat jí příliš mnoho informací. Ale co je příliš mnoho? A kde sakra vězí Neuro? Tahle situace se mi hrozně nelíbila. Byl snad někde na cestách? Dělo se v Řádu něco, o čem bych měla vědět? Proč mě alespoň někdo neinformoval? Ovšem v duchu jsem škubla koutkem. Proč si jen myslím, že jsem tak důležitá, že mě bude sám Sage informovat o tom, co právě dělá? Nicméně věřila jsem tomu, že by to tak mělo být. Lidé, co chtějí pro Řád pracovat, by měli být informování. Jinak dopadnou jako já. Budou se cítit opuštěně, zrazeně a nevyužitě. A to je prostě hrozné.

"A nevíš kde bych někoho našla?"zeptala se a pohladil Kura který se mi otíral o nohy.Mrzelo mě že mi dívka nedůvěřuje.Ale asi se nemohu divit,obzášť ne v téhle době...

To bohužel nevím, pokrčila jsem rameny. Sage sídlí v těchhle dveřích, ukázala jsem rukou ke schodům, na jejichž vrcholu se skvěly dveře od Neurovy kanceláře, ale teď tam zjevně není. Taky jsem ho hledala. Jsem v Řádu nová, ocenila bych nějaké informace a třeba kdyby mi někdo řekl, co mám dělat, zatvářila jsem se kysele. Nemluvila jsem moc nahlas, ale ani jsem zrovna nešeptala. Kdyby mě náhodou někdo přece slyšel, nebylo by to ostatně na škodu. Alespoň bych pak dostala nějaké odpovědi. A co tě přivádí do Anglie, pokud to není tajné? uchechtla jsem se, ovšem vzápětí jsem si uvědomila, že mi do toho vůbec nic není, a tak nejspíš neodpoví. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme přešly k tykání, ale zdála se mi být celkem milá, i když toho asi za sebou měla dost, a tak jsem nějak nevědomky začínala být uvolněnější. Možná až moc. Každopádně Ginger mou přátelskou povahu nesdílel a stále si oba neznámé prohlížel velice neprostupným pohledem.

"Popravdě jsem žila v Anglii od šesti let.Když mi bylo 17 tak mi zemřela matka a tak jsem se vrátila do Japonska a teď jsem se sem vrátila proto abych byla blíže k informacím..."řekla jsem a mile se usmála.Doufala jsem že mi bude věřit...