Wendy Evans

Jméno/Příjmení:
Wendy Evans
Krycí jméno/Přezdívka:
Fair
Pohlaví:
Žena
Věk:
17
Země:
Anglie, národnost: Anglická
Věrnost:
Řád Temní
Hodnost:
Démon
Charakter:
Wendy je taková vcelku nenormální. Arogantní, rozmazlená malá mrcha. I to jsou její vlastnosti. Je velký provokatér, aktivní, cholerická, nerozvážná… vždy jde do všeho po hlavě, naplno. Nikdy nebyla trpělivá, chce vždycky všechno hned, což se odráží ve všem, co dělá!
K lidem je nedůvěřivá, všemi pohrdá a dává to celkem slušně najevo!
Často se směje, nebo spíš ušklíbá, jen tak, bezdůvodně, což působí dost děsivě. . Je upřímná, bezcitná, lhostejná, ironická… Prostě tak nějak.. nevypočitatelná.
Co se vztahů k ostatním lidem týče, nedělá si o lidech iluze. Jediný, komu projeví náklonnost a koho poslouchá, je její sestra, jinak je přelétavá a nestálá.
Často se chová jako malé dítě, nebo působí až nepřirozeně roztomile a ztraceně, protože lidé ji pak mají chuť zachraňovat, čehož ona využívá.
Oblíbené:
Ráda se stará o své květiny, miluje orchideje, protože jsou čisté a neposkvrněné. Jinak má v pokoji kostru, které říká Ophélka. Často si s ní povídá, protože je to jediný „člověk“, který jí neodporuje!
No a pak samozřejmě zbožňuje zbraně, horkost jakou mají, když vystřelí, sílu i vůni, kterou vydávají. Má celkem dvě a má je neustále u sebe, chorobně se bojí, a proto s nimi i spí.
Jinak jejím oblíbeným slovem je BANG!
Neoblíbené:
Nemá ráda, když musí na něco čekat, to je pak docela agresivní. Taky nemá ráda, když ji někdo poučuje o tom, co má a nemá dělat, nebo jak se chovat. Jinak, protože miluje oheň a vše kolem něj, bojí se vody, což by v životě nepřiznala.
Životní příběh:
Část první - Wendy
Když jsem se narodila, už jsem měla o dva roky starší sestřičku. Otec byl magnátem ropy a v Anglii měl velký vliv, náš dům, no spíš soukromá vila stála na hlavní třídě a my, já a Christý, jsme vyrůstaly v nekonečném luxusu. Hračky, drahé šaty, rodinné večírky… měli jsme všechno, rodiče si nás vydržovali, aby jejich dcerušky správně reprezentovali otcovi zájmy. Fakt, že jsme rodiče téměř neznaly, protože na nás nikdy neměli čas, byl jiný… Měli jsme jedna druhou a nic jiného (kromě toho menšího paláce, hor hraček, šatů..) nepotřebovaly. Malé, nafrněné a rozmazlené holčičky. Ve škole jsme byli oblíbené, kdo byl proti nám, jednoduše jsme si ho koupily a byl klid. Krásný, dokonalý, bezstarostný život… kdo by si stěžoval..?
Tahle rodinná idylka skončila o pár let později, kdy se konečně provalilo, jaká to vlastně byla fraška a lež. Naše matka onemocněla rakovinou plic, nebylo divu, kouřila tři krabičky denně, pila, neustále chodila z večírku na večírek. Otec udělal, co mohl, ale nikdo už jí nezachránil.
Zemřela jednu květnovou noc, sama v zapomnění, bez špetky lásky! Já i Christý jsme byly apatické k téhle události, neplakaly, nedoufaly… možná už tehdy jsme byly zkažené? Možná, že už tehdy měl někdo předvídat, co se stane.. ale kdo by podezříval 13 a 14leté holčičky..? Prostě byly ze smrti maminky vystrašené a zaskočené, jistě plakaly doma! Opak byl pravdou… doma se nezměnilo téměř nic, hra na šťastnou rodinku pokračovala i bez jedné figurky.. začínala se ale bortit.
Otec, ač s podivem, matku miloval a její ztrátu neunesl. Domem už nezněl valčík tak často, ani drahá whisky netekla tolik, co dříve. Otec se začal oddávat prostitutkám, hledal v jejich náručí útěchu, ale nedokázali mu nahradit mrtvou ženu…
Nejvíc mu ale lehli na nervy jeho dvě dospívající dcery! Ta podoba, rozhazovačné chování, gesta a postoje… ano, byly jsme matce tak podobné, že to nedokázal přežít a začal si vybíjet zlost na nás. Trestal nás za ní, chtěl prostě, aby se vrátila…
Toho roku, kdy mi bylo 16 let, to začalo být kritické. Mám matčiny oči, jak říkal v záchvatech největší zuřivosti. Bití už bylo nesnesitelné, já i sestra jsme měli modřiny všude, podlitiny a oděrky. Byla jsem mladší, nedokázala jsem se tak bránit…
Ten večer, který nám kompletně změnil život, jsem ležela u Chris v posteli. Šeptala, že všechno brzo skončí, že odejdeme a začneme znovu. Věřila jsem, nebo spíš chtěla věřit každému jejímu slovu, ale když najednou do dveří vběhl opilý, rozzuřený otec, napadlo mě, že z tohohle kruhu jen tak nezmizíme… v cestě stál on…
Znovu mě chtěl uhodit, ale pro tentokrát se to nestalo. Zírala jsem na to jako u vytržení… Otec, Christý a .. nůžky..
Ano.. moje sestřička svírala v ruce stříbrné, ostré nůžky, jejichž hrot byl zbarven krví. Byla to čistá rána, přímo do srdce a on se skácel na zem, mrtví! Nevím, co mě tenkrát vedlo k tomu, že jsem neutekla, že jsem nezačala křičet, že jsem neplakala… nevím… ale stačil jediný pohled do jejích chladných očí, abych věděla, co mám dělat!
Část druhá - Christiane
Jako malá jsem si častokrát kladla otázku, co vlastně pro tenhle svět znamenám, kdo vlastně jsem. Nevěděl jsem to, žila jsem z přetvářky, ze zoufalství a neustálého strachu a tichého vzdoru kypějícího uvnitř rozdrásané duše.
Chtěla jsem jediné, ochránit svou mladší sestřičku. A právě téhle touhy se zmocnila vyšší síla, možná bych to nebýt jí nikdy neudělala, ale kdo ví..
Ten den, kdy mi bylo 17 a tichý hlásek mi blahopřál uvnitř mé hlavy a já se skláněla nad mrtvým otcem u mých nohou s vražedným nástrojem v rukou, ten den nám změnil život.
Normální člověk by si řekl, že jsem zešílela a možná by taky měl pravdu. Ten člověk, co přede mnou ležel, ale nebyl můj otec, jen vzpomínka, pouhé nic.. Tenhle den změnil náš život, ale k lepšímu. Zbavily jsme se strachu a přítěže a už nikdy nechtěly, aby někdo vedl náš život. Staly jsme se strůjci vlastního osudu.
Skoro prázdná velká vila, jak krásné místo na tento čin, na vraždy, co nám zbývalo? Zahladit stopy.
To, co mě překvapilo byl fanatický, ba až psychopatický úsměv na tváři mé o rok mladší sestry, která sama stála v tu osudnou noc před naším domem, kdy stačilo jen zapálit jednu malou sirku, nechat ji spadnout do měkkých peřin a pak stát před vilou a pozorovat, jak se náš domov hroutí v plamenech, ne tohle nebyl domov, jen vězení.
Vila naší rodiny lehla popelem a nám se konečně splnil sen. Byly jsme volné..
Další ráno se v novinách objevil titulek.
„Sídlo Evansovic rodiny v popelech, přežily jen dvě, co bude dál?!“ A takhle to bylo dál, probíraly nás v médiích, jako ty, které přežily. Důkazy o našem činu se nikdy nenašly, byly jsme jen dívky, na smrt vystrašené, zmatené a zoufalé, ach jak sladká je přetvářka a skrytý herecký talent..
A takhle to pokračovalo několik měsíců, soudy se táhly, sociální pracovnice jen číhaly, kdy nás vezmou do spárů a pošlou nejrychlejším způsobem do děcáku, jak se na nás škodolibě usmívaly, z jejich tváří bylo jasné čitelné, že si užívají té moci, jenž mají nad slečinkami z bohaté rodiny. Jak sladký byl pohled do jejich tváří stažených bolestí. Protože od té doby v nás plálo něco, čemu se říká odplata, já objevila svojí zálibu v Katanách a šermířství, zatímco Wendy si obstarala slušnou pistolku a přesnou mušku..
Trestaly jsme tak celý svět za naši bolest a ponížení, a tak rostla naše krvelačnost skrytá za roztomilou tvářičkou, policie neúnosně pátrala po vrahu, ale vražedná zbraň ani pachatel se nikdy nenašli, vedly jsme si dobře, moc dobře..
Přešlo několik měsíců, dalo by se říct, že jsme je strávily na úřadech a v soudních síních, kdy se rozhodovalo o naší budoucnosti. Jak sobecky si chtěly přivlastnit naše dědictví, ale omyl. Během těch pár měsíců jsem dospěla osmnáctého roku života a dědictví, které jsem získala po zesnulém otci, veškerý majetek, finance, pozemky, to vše připadlo mě. A úřady na nás neměly nic, teď už vůbec nic. A tak se dostáváme do téhle doby.
S Wendy se znovu začleňujeme do společnosti, je nám jedno, co si o nás lidé myslí, přes den jsme milé tvářičky, v noci vraždící stroje, přezdívané v novinách jako přízraky Londýna, ach jak sladká je lidská nevědomost, a naši démoni to vědí, jsou to totiž oni, komu vděčíme za novou budoucnost..
Momentálně jsme se s Wendy přestěhovaly do nového sídla, užíváme si sladkého bohatství a života, na minulost jsme zapomněly, jediné čím žijeme je budoucnost, nerespektujeme nikoho jiného než samy sebe..
A já mohu s úsměvem dodat, že jsem splnila svůj slib, protož jsme začaly žít nový život. Nikdo o nás zatím neví, protože kdo by obviňoval „děti“ z vyšší společnosti?

Výbava:
Dvě pistole CZ 75 P-07 Duty ráže 9 mm, což Wen rozhodně neřeší.. stačí, že to pořádně střílí!
No a pak krabičku celkem 60ti nábojů^^.

Vzhled a zajímavosti:
Wendy je taková dost výrazná osobnost, má rudé vlasy, které nenosí jinak, než svázané do dvou culíků a ve vlasech má vždy červenou sponku. Její oči jsou ocelově šedé, chladné. Spousta lidí říká, že děsí, protože jsou takové prázdné, zkalené. Většinou se tváří chladně a odtažitě, až trochu psychopaticky. Vystupování je sporadické, stejně jako její styl oblékání, s kterým si nikdy nedělá a nedělala hlavu.

Druhá polovina


Jméno:
Leviathan Joseph – Přezdívá se mu Zero (Nula)
Pohlaví:
Muž
Věk:
Kolem 110 let
Typ:
Démon
Charakter:
Levi je pořádná svině, daleko horší než je Wendy. Miluje zabíjení, je to úplně obyčejný psychopat. Často Wen navádí k věcem, které by jí ani nenapadli. Ničím nepohrdne, prostě chce smrt a je mu jedno, čí to zrovna bude. Snad proto si Wendy své oběti nevybírá, nemají žádnou spojitost.
Baví ho hodnotit situaci a na dívku mluví docela běžně, je to stejný provokatér jako ona a velmi rád se děsivě šklebí. Je to takový ten nadřazený typ, arogantní a sebestředný cynik. Nic nebere vážně, naopak! Je netrpělivý, takže to je většinou on, kdo Wen donutí něco dělat i přes zákaz její sestry.
Vlastně jí má rád, mluví o ní jako o „nás“, jako by on sám mohl něco dělat.
Historie:
Levi se narodil někde mezi lety 1901 a 1904, nikdo přesně neví. Jeho otec byl neznámí, matka tvrdila, že nejspíš nějaký námořník, nebo možná voják, kdo ví. Její postelí prošlo tolik chlapů, že už to ani nevěděla. Byla mladá a Levi nechtěný. Nestarala se o něj, občas mu dala nějaké peníze na jídlo, ale většinou se musel protloukat sám. Brzy se naučil životu na ulici, malý kapsář, rychlý, mrštný, nepostřehnutelný! Všem se vysmíval, jak jsou nadutí a tlustí, ti bohatí nahoře, ale on je vychytralý a rychlý a obere je!
Teprve v jeho šestnácti letech nastal zlom, protože si ho všiml jeden pouliční gang a jejich vůdce jej přijal. S tím mu také obstarali jeho první zbraň. Snad byl do té doby ještě stále dítětem, ale jeho prvním výstřelem definitivně propadl peklu! Vždycky ho fascinovalo, jak je snadné někoho zabít, jediným zmáčknutím. Miloval pohled na ty vyděšené lidi, kteří žadonili o život. Smál se, když mačkal kohoutek!
Odveta přišla v jeho 19 letech, při obyčejné přestřelce gangů byl zastřelen. Skončil život jedné ztracené existence a nikoho to nezajímalo. Pohřbili ho u hřbitovní zdi, beze jména na náhrobku.
Ale peklu se zjevně líbil, jeho způsob, jeho vášeň! A tak ho zase vykopli zpět na svět, kde to tak miloval! Stal se z něj démon zabiják, Zero, nula beze jména, bez původu. Jeho rychlost, mrštnost při útěku mu však zůstala. Díky tomu jeho hostiteli propůjčuje neuvěřitelnou rychlost-rychlost světla, no a samozřejmě jeho trefnou, přesnou mušku.
Začal hledat někoho poddajného, šíleného, kdo by byl jako on, kdo by mu zase vrátil ten pocit dívat se na vyděšené lidské obličeje těsně před tím, než zmáčknete spoušť.
Jeho poslední schránkou se stala Wendy, kterou si vyloženě oblíbil. Prvně na ni promluvil to léto, kdy její sestřička zabila otce. Místo toho, aby vyděšeně křičela a šla to někomu říct, začala se děsivě smát a zničila všechny důkazy.. od té doby si s Wen povídá často, protože si spolu rozumí.
Zřejmě nikdy nezemře, neodejde, protože jeho duše se nikdy nenasytí touhou zabíjet.
Vzhled a zajímavosti:
Levi má krátké hnědé vlasy a křišťálově modré oči. Velmi často se šklebí, směje, nebo jen pohihňává.
Jako živý miloval jablka, proto teď Wendy neustále jí tyhle zelené a červené plody, protože tím Levimu dělá radost.
Jinak miluje věci moderní doby a všechno velmi obdivuje. Jeho oblíbenými slovy jsou „wow“ a „jé“ a podobně. Wendy vždy jen protáčí oči, protože jako dcerka bohatého chlapíka zná všechny tyhle novinky, a proto mu je vždy vysvětluje lhostejně a arogantně.