Christiana Evans

Jméno/Příjmení:
Christiana Evans

Krycí jméno/Přezdívka:
Alita

Pohlaví:
Žena

Věk:
18

Země:
- Anglie
- národnost anglická

Věrnost:
Temní (Stále neví, o jejich existenci)

Hodnost:
Demon

Charakter:
Christý je zvláštní osoba. Na své okolí působí spíše uzavřeným dojmem, což je i pravda. Nerada navazuje nové známosti, nesnáší dlouhodobé závazky, je to doopravdy mrcha, se vším všudy. Někoho využije a odkopne, je jí jedno, co si o ní ostatní myslí, občas je dost nafoukaná a zatrpklá, věčně s nějakou sarkastickou poznámkou po ruce, prostě floutek, jak se patří. Pokud jí nepadnete do noty, což se stává dost často, musíte se mít na pozoru, protože nikdy nevíte, jestli vám nevrazí kudlu do zad.
Nemá přátele, jen málo lidí ji doopravdy zcela pochopí a málokoho si pustí k tělu, jediný, komu bezmezně věří a za koho by jako ta starší položila život, je její o rok mladší sestřička Wendy, kterou musí věčně krotit.
Je ostražitá a inteligentní. Nevrhá se do všeho po hlavě tak, jako její sestra, je spíš ta rozumná, vtipné je, že si Christý snaží hrát na dospělou, ale moc se jí to nedaří. Pravdou je, že díky Sebastianovi má velké sklony k sadismu, ale ráda si svou oběť spíš vychutná, proto je bezcitná a ke své oběti hodně krutá.
Na její tváři teda naleznete buď ironický škleb, výraz naprostého znudění nebo jakýsi neurčitý úsměv. Ano, zřejmě jsem to nepsala, ale říkám to teď, tahle holka miluje přetvářku.

Oblíbené:
Christý je, ale stejně někdy obyčejná puberťačka, když opomenete tohle a tohle.
Miluje poslouchání písniček a muziku, hlavně obdivuje rockové skupiny, dále má ráda sladké, hlavně hořkou čokoládu, něčím jí připomíná samu sebe.
Dále nepohrdne flirtováním, miluje svobodu a nespoutanost, pocit volnosti. A v neposlední řadě zabíjení.

Neoblíbené:
Co jí doopravdy dokáže zkazit náladu, jsou otravní lidé, přeslazené romantické filmy, Titanikem přímo pohrdá a happy endy. Nevěří ve šťastné konce.
A to, z čeho má největší strach je, že někdo ublíží Wendy a ona bude jen přihlížet..

Životní příběh:



Část první – Wendy
Když jsem se narodila, už jsem měla o dva roky starší sestřičku. Otec byl magnátem ropy a v Anglii měl velký vliv, náš dům, no spíš soukromá vila stála na hlavní třídě a my, já a Christý, jsme vyrůstaly v nekonečném luxusu. Hračky, drahé šaty, rodinné večírky… měli jsme všechno, rodiče si nás vydržovali, aby jejich dcerušky správně reprezentovali otcovi zájmy. Fakt, že jsme rodiče téměř neznaly, protože na nás nikdy neměli čas, byl jiný… Měli jsme jedna druhou a nic jiného (kromě toho menšího paláce, hor hraček, šatů..) nepotřebovaly. Malé, nafrněné a rozmazlené holčičky. Ve škole jsme byli oblíbené, kdo byl proti nám, jednoduše jsme si ho koupily a byl klid. Krásný, dokonalý, bezstarostný život… kdo by si stěžoval..?
Tahle rodinná idylka skončila o pár let později, kdy se konečně provalilo, jaká to vlastně byla fraška a lež. Naše matka onemocněla rakovinou plic, nebylo divu, kouřila tři krabičky denně, pila, neustále chodila z večírku na večírek. Otec udělal, co mohl, ale nikdo už jí nezachránil.
Zemřela jednu květnovou noc, sama v zapomnění, bez špetky lásky! Já i Christý jsme byly apatické k téhle události, neplakaly, nedoufaly… možná už tehdy jsme byly zkažené? Možná, že už tehdy měl někdo předvídat, co se stane.. ale kdo by podezříval 13 a 14leté holčičky..? Prostě byly ze smrti maminky vystrašené a zaskočené, jistě plakaly doma! Opak byl pravdou… doma se nezměnilo téměř nic, hra na šťastnou rodinku pokračovala i bez jedné figurky.. začínala se ale bortit.
Otec, ač s podivem, matku miloval a její ztrátu neunesl. Domem už nezněl valčík tak často, ani drahá whisky netekla tolik, co dříve. Otec se začal oddávat prostitutkám, hledal v jejich náručí útěchu, ale nedokázali mu nahradit mrtvou ženu…
Nejvíc mu ale lehli na nervy jeho dvě dospívající dcery! Ta podoba, rozhazovačné chování, gesta a postoje… ano, byly jsme matce tak podobné, že to nedokázal přežít a začal si vybíjet zlost na nás. Trestal nás za ní, chtěl prostě, aby se vrátila…
Toho roku, kdy mi bylo 16 let, to začalo být kritické. Mám matčiny oči, jak říkal v záchvatech největší zuřivosti. Bití už bylo nesnesitelné, já i sestra jsme měli modřiny všude, podlitiny a oděrky. Byla jsem mladší, nedokázala jsem se tak bránit…
Ten večer, který nám kompletně změnil život, jsem ležela u Chris v posteli. Šeptala, že všechno brzo skončí, že odejdeme a začneme znovu. Věřila jsem, nebo spíš chtěla věřit každému jejímu slovu, ale když najednou do dveří vběhl opilý, rozzuřený otec, napadlo mě, že z tohohle kruhu jen tak nezmizíme… v cestě stál on…
Znovu mě chtěl uhodit, ale pro tentokrát se to nestalo. Zírala jsem na to jako u vytržení… Otec, Christý a .. nůžky..
Ano.. moje sestřička svírala v ruce stříbrné, ostré nůžky, jejichž hrot byl zbarven krví. Byla to čistá rána, přímo do srdce a on se skácel na zem, mrtvý! Nevím, co mě tenkrát vedlo k tomu, že jsem neutekla, že jsem nezačala křičet, že jsem neplakala… nevím… ale stačil jediný pohled do jejích chladných očí, abych věděla, co mám dělat!

Část druhá – Christiana



Jako malá jsem si častokrát kladla otázku, co vlastně pro tenhle svět znamenám, kdo vlastně jsem. Nevěděla jsem to, žila jsem z přetvářky, ze zoufalství a neustálého strachu a tichého vzdoru kypějícího uvnitř rozdrásané duše.
Chtěla jsem jediné, ochránit svou mladší sestřičku. A právě téhle touhy se zmocnila vyšší síla, možná bych to nebýt jí nikdy neudělala, ale kdo ví..
Ten den, kdy mi bylo 17 a tichý hlásek mi blahopřál uvnitř mé hlavy a já se skláněla nad mrtvým otcem u mých nohou s vražedným nástrojem v rukou, ten den nám změnil život.
Normální člověk by si řekl, že jsem zešílela a možná by taky měl pravdu. Ten člověk, co přede mnou ležel, ale nebyl můj otec, jen vzpomínka, pouhé nic.. Tenhle den změnil náš život, ale k lepšímu. Zbavily jsme se strachu a přítěže a už nikdy nechtěly, aby někdo vedl náš život. Staly jsme se strůjci vlastního osudu.
Skoro prázdná velká vila, jak krásné místo na tento čin, na vraždy, co nám zbývalo? Zahladit stopy.
To, co mě překvapilo, byl fanatický, ba až psychopatický úsměv na tváři mé o rok mladší sestry, která sama stála v tu osudnou noc před naším domem, kdy stačilo jen zapálit jednu malou sirku, nechat ji spadnout do měkkých peřin a pak stát před vilou a pozorovat, jak se náš domov hroutí v plamenech, ne tohle nebyl domov, jen vězení.
Vila naší rodiny lehla popelem a nám se konečně splnil sen. Byly jsme volné..

Další ráno se v novinách objevil titulek.
„Sídlo Evansovic rodiny zničeno, přežily jen dvě, co bude dál?!“ A takhle to bylo dál, probíraly nás v médiích, jako ty, které přežily. Důkazy o našem činu se nikdy nenašly, byly jsme jen dívky, na smrt vystrašené, zmatené a zoufalé, ach jak sladká je přetvářka a skrytý herecký talent..
A takhle to pokračovalo několik měsíců, soudy se táhly, sociální pracovnice jen číhaly, kdy nás vezmou do spárů a pošlou nejrychlejším způsobem do děcáku, jak se na nás škodolibě usmívaly, z jejich tváří bylo jasné čitelné, že si užívají té moci, jenž mají nad slečinkami z bohaté rodiny. Jak sladký byl pohled do jejich tváří stažených bolestí. Protože od té doby v nás plálo něco, čemu se říká odplata, já objevila svojí zálibu v Katanách a šermířství, zatímco Wendy si obstarala slušnou pistolku a přesnou mušku..
Trestaly jsme tak celý svět za naši bolest a ponížení, a tak rostla naše krvelačnost skrytá za roztomilou tvářičkou, policie neúnosně pátrala po vrahu, ale vražedná zbraň ani pachatel se nikdy nenašli, vedly jsme si dobře, moc dobře..



Přešlo několik měsíců, dalo by se říct, že jsme je strávily na úřadech a v soudních síních, kdy se rozhodovalo o naší budoucnosti. Jak sobecky si chtěly přivlastnit naše dědictví, ale omyl. Během těch pár měsíců jsem dospěla osmnáctého roku života a dědictví, které jsem získala po zesnulém otci, veškerý majetek, finance, pozemky, to vše připadlo mě. A úřady na nás neměly nic, teď už vůbec nic. A tak se dostáváme do téhle doby.
S Wendy se znovu začleňujeme do společnosti, je nám jedno, co si o nás lidé myslí, přes den jsme milé tvářičky, v noci vraždící stroje, přezdívané v novinách jako přízraky Londýna, ach jak sladká je lidská nevědomost, a naši démoni to vědí, jsou to totiž oni, komu vděčíme za novou budoucnost..
Momentálně jsme se s Wendy přestěhovaly do nového sídla, užíváme si sladkého bohatství a života, na minulost jsme zapomněly, jediné čím žijeme je budoucnost, nerespektujeme nikoho jiného než samy sebe..
A já mohu s úsměvem dodat, že jsem splnila svůj slib, protož jsme začaly žít nový život. Nikdo o nás zatím neví, protože kdo by obviňoval „děti“ z vyšší společnosti?

Výbava:
- dvě středně dlouhé Katany
- malý nůž s krátkou čepelí

Vzhled a zajímavosti:
Christý má dlouhé světle modré vlasy, někomu se můžou zdát až nazelenalé, záleží na úhlu pohledu. Dále má tmavě modré oči, které, ale mění spoustu tmavých odstínů, pokud využívá schopností Démona její oči jsou černé.



Druhá polovina

Dodělává se.