Kaemon Rei

Narodil jsem se 7.2. v malé japonské vesničce. Bylo to před 27 lety. Malý Kaemon Rei. Náš klan vyznával staré samurajské učení. Sice jsme žili ve 20 století ale i tak jsme ctily tradice. Byly jsme potomky jedné z největších dynastií v Japonsku. Klanu Minamoto. Můj otec mě vedl už od mala učil cti a pokoře ale i boji. Také víře v sebe sama, ale hlavně víru v Budhu a boha Bishamona, boha války a spravedlnosti. Žily jsme ve venkovském sídle a chovaly koně. Krásná a silná zvířata.A mezi mé další vášně patřila manga. Četl jsem co to šlo a kdy to šlo. Do školy jsem chodil do vzdáleného města. Nikdy jsem neměl moc rád vozidla, dělala zbytečný rámus a smrad. Navíc na koni se člověk dostane snáze všude kam chce. Ve škole mě spolužáci moc nebraly. Byl jsem podivín z vesnice. Nosil jsem dlouhé vlasy do copu. Smály se mi že vypadám jako holka. Pouze jeden člověk mě bral jako „normálního“. Kasuki Kishima. Byla to vzrůstem malá ale srdcem velká dívka. Avšak mezi lidmi nebyla také moc oblíbená. A tak jsem jí začal chránit. Vše to začalo tím že se mě zastala když měli ostatní jednu ze svých zesměšňovacích nálad. Nikdy jsem je neřešil, měl jsem rád svůj klid a věděl jsem že je Bishamon potrestá. Ale ona se mě zastala a jeden z nich jí uhodil což neměl dělat. Odvezli ho ze zlomenou rukou a přeraženým nosem do nemocnice. Tehdy mi hrozilo že mě ze školy vyhodí, ale otec to vyžehlil. Táhl jsem to s Kasuki celou základní školu. A po ní náš vztah přešel do další fáze. Měl jsem jí rád už od prvního okamžiku. První dva roky na střední škole byly jako pohádka. Avšak na začátku dalšího roku do školy nepřišla. A tak jsem šel k ní domů. Bylo mi řečeno že se odstěhovaly. Ve škole mi řekly že se odhlásila a že neudaly místo stěhování. A tak jsem zůstal sám. Přestal jsem chodit do školy. Těch pár přátel co jsem měl, zato pravých mě chápalo, ale říkaly mi ať pokračuji ale nechtěl jsem. Stejně mě to nebavilo, mojí vášní byl boj a tak to i zůstane.Od té doby byl mou láskou pouze boj. A tak jsem začal intenzivněji trénovat. Otec mě učil boji jak s katanou, tak wakizashi ale i oběma najednou. Ale i Yari, samurajským kopím. Když mi bylo 21 vrátil jsem se domů. Otec ležel v posteli a řekl mi že umírá. Předal mi starou samurajskou zbroj která se dědila po generace. Prý jí nosily jedni z nejlepších samurajů. Začalo ke mně do Doja chodit pár dalších dětí co chtěly umět bojovat. A tak jsem je učil a dostal nový smysl života. Dokonce i pár mých přátel začalo chodit také. Jednoho dne když jsem se vracel z města jsem byl přepaden. Bylo jich asi 10. Pět z nich zkončilo tak že se nemohly ani hýbat. Ale další mě praštil zezadu do týlu a já čekal konec. Když v tu se mi v hlavě ozval hluboký hlas. Řekl mi že musím nastolit spravedlnost. Že nesmím zemřít. Oni musí být potrestáni. Zeptal jsem se toho hlasu co nebo kdo je zač. Představil se mi jako Bashimon. Bůh ve kterého jsem věřil se stal mou součástí. Dostala se do mě nová síla a já je porazil. Za pár dní se u mě doma objevily dva muži. Představily se jako členové řádu. Má zvědavost byla větší a tak jsem si zbalil věci. Hlavně svou samurajskou zbroj, svou katanu, wakizashi a yari. Avšak tu nejdůležitější věc. Ai svou klisnu kterou jsem zachránil před smrtí a od té doby z nás byly přátele. Když jsme dorazily do Ordinu začal jsem se učit. Během několika let jsem se vypracoval do pozice Paladina abych mohl vést další generace v boji proti chaosu.

Kůň, respektive klisna, jménem Ai
-našel jsem jí jako hříbě, měla zraněnou nohu, postaral jsem se o ní, přežila to a byla v pořádku, od té doby jsou z nás přátelé