Jméno/Příjmení: Andrea Romero
Krycí jméno/Přezdívka: Liester
Pohlaví: žena
Věk: 27
Země: Původem z Brazílie, aktuálně Španělsko
Věrnost: Řád
Hodnost: Paladin
Přiřazení: Charakter: Poněkud hyperaktivní osoba, která si ráda střílí z ostatních. Není nic neobvyklého přistihnout jí při tom, jak se vás snaží oblafnout. Naprostou většinu času je jí možné vidět s úsměvem na tváři a ještě daleko častěji pobrukujíc si, nebo rovnou zpívající nějakou písničku. Na všechny lidi se snaží být milá, svoje snahy o blafování vnímá jako „vzájemné prověřování schopností“ a většinou se poté k němu přizná. Jedinou její vadou v pravém slova smyslu je její hyperaktivita (poněkud větší hyperaktivita).
Oblíbené: Kytara, hudba, zpěv, jakékoliv nástroje, kouzelnické triky, iluziunismus, motorka, přátelé…
Neoblíbené: Démoni, Temní, hloupí lidé, nuda…
Životní příběh: „Andreo, okamžitě se vrať! Andreo, okamžitě! No tak slyšíš?!“
Na tváři ustarané ženy, stojící ve dveřích domu se objevil těžko popsatelný výraz, protože malá blonďatá holčička právě s vervou sobě vlastní skočila přímo do louže. Způsob, jakým to udělala, dával tušit, že kdyby mohla, skočila by tam po hlavě.
„Andreo, okamžitě se vrať domů! Nebo si pro tebe dojdu!“
Holčička zvedla hlavu a na unavenou chůvu najednou mířil ze středu louže široký úsměv.
„Pojď za mnou, teto Peggy!“ uvnitř očí holčičky plála světélka. Způsob jakým to řekla, naznačoval, že si to opravdu přeje. V rukou, jako by nic svírala bleděmodrý deštník, jediný v celém domě.
„Tak mi dones ten deštník!“
„A pak půjdeme ven?“
„Ne!“
„Ale ty jsi slíbila, že odpoledne půjdeme ven!“
Maggie Brown, řečená Peggy toho měla akorát dost. V duchu si stále pokládala otázku, proč ona. Proč zrovna ona musela hlídat tohle dítě? A proč bylo jediné z celé čtvrti (nebo jí to tak alespoň připadalo), které odmítalo pochopit, že když prší, ven se prostě nechodí.
„Andreo Romero, koukej se okamžitě vrátit, nebo se nebudeš moct večer koukat na televizi!“
Holčička na ní vzdorovitě vyplázla jazyk a o chvíli později se rozběhla směrem k rohu ulice. Chůva se chvíli bezradně rozhlížela po ulici, ale potom se za doprovodu nadávek rozběhla za holčičkou, volajíce za ní všelijaké výhrůžky a prosíce všechny svaté, aby se to dítě zastavilo.
Andrea se narodila do bohaté rodiny v Brazílii. Její rodiče byli jednoduše řečeno snobové. Bydleli v nóbl čtvrti, kde žila jen „vyšší společnost“ a vzít si na sebe bundu místo deštníku, či jít vyhodit odpadky nenalíčená, se rovnalo hrdelnímu zločinu. Její výchovu obstarávala anglická pečovatelka Maggie Brown, od které se čekalo, že Andreu vychová tak, že „bude vidět, ale nebude slyšet“, což se jí více méně úspěšně nedařilo, ikdyž těžko říct, jaké na tom měla zásluhy. Andrea byla zkrátka dítě z bohaté rodiny, od které se čekalo, že bude studovat na prestižní soukromé škole, kterou vystuduje s vyznamenáním a bude pokračovat se stejnými úspěchy na střední, po níž svou „karieru studenta“, zakončí Brazilskou obdobou Oxfordu.
Upravená žena v nažehleném kostýmku opatrně zaťukala na dveře pokoje, z kterého se ozývaly zvuky baskytary tím způsobem, že jí bylo slyšet přes dvě patra dolů.
„Mohla bys na chvíli ven, drahoušku? Potřebovali bychom s tebou s tatínkem něco probrat a oba spěcháme na poradu.“
Z pokoje se neozývala žádná odezva, ale po chvíli se hudba trochu ztlumila, což se matka Andrei rozhodla považovat za kladnou reakci. Vydala se proto po schodech dolů, do obývacího pokoje ke svému manželovi. Pak hudba utichla docela. Ozvalo se prásknutí dveří a o nějakou dobu později se v obýváku objevila jejich jediná dcerka, se sluchátky vraženými hluboko do uší, pohupujíc se do rytmu hudby, kterou oni neslyšeli. Její otec, se rty pevně semknutými do přímky, pokynul na sedadlo naproti nim a Andrea se tam posadila, zatím co vyndávala s očividnou nechutí z levého ucha sluchátko.
„Volali ze školy. Už zase se tam objevily obrázky na stěnách, co mi k tomu řekneš, mladá dámo?“
Dívka si odfrkla a založila si ruce na hrudi.
„Nemají žádné důkazy, že jsem to udělala já, nebo mí přátelé!“
„A kdo jiný, než ti tvoji povedení kamarádíčkové by to byli, co? Mají na tebe špatný vliv. Musíš pochopit, že není vhodné pro dívku, jako si ty, stýkat se s někým takovým…“
„Kromě toho to byla prý karikatura pana profesora Garcíi,“ přerušil matčin monolog otec a přísně si jí změřil. Vzdorovitě se zamračila.
„Zasloužil si to!“ vyprskla najednou na ty dva, „říkal, že žena se nevyrovná ve studiu muži a že si to myslel už Einstein.“
„No, tvoje známky ho rozhodně o opaku nepřesvědčí, mladá dámo.“
„Měla bys sis uvědomit, Andreo,“ převzala iniciativu opět ženská část rodičovského institutu, „že pro dívka tvé úrovně, musí dosahovat jistých výsledků, aby nedělala ostudu své rodině. Musí se vhodným způsobem prezentovat na veřejnosti a také …“
„Na to vám všechno s*ru!“ Andrea se prudce postavila.
„Co vám je po tom, jak žiju! Nejde vám o nic jiného, než o tu vaší přiblblou pověst, nic jiného vás nezajímá. Běžte se bodnout!“ Vztekle se obrátila a oddusala do svého pokoje, v němž se zavřela s mohutným prásknutím dveřmi. Matka s otcem chvíli zůstali sedět v obýváku a pak se urychleně rozešli. Potřebovali přece na poradu. O pár chvil později se domem rozezněla hlasitá hudba.
S Andreou postupem věku začínaly být větší a větší problémy. Ve škole se téměř neučila, po odpoledních se poflakovala s jakousi partou, čas od času sprejovala po zdech, vůbec se neoblékala tak, jak se na mladou dívku z příslušné společnosti sluší a patří… Jediné, co u ní zaznamenalo nějaké úspěchy, byly hodiny klavíru, kde si nakonec ale stejně hrála, co chtěla. Většinou nějakou z těch svých rockových písniček. Někdy v té době se objevila v jejím životě, aniž by tomu mohli její rodiče nějak zabránit, kytara. Hudbu z bedniček, vytočenou na plno, teď vystřídala hudba živá. Zdálo se, že Andrea je neskutečně muzikálně nadaná a podle testů na tom, názoru svých rodičů navzdory, nebyla vůbec špatně ani s inteligencí. Jenže dělala jen to, co chtěla a to, co jí bavilo. Jak se zdálo, na nic jiné se nedokázala soustředit.
Její matka stála ve dveřích a snažila se jí zahradit cestu.
„Rozmysly si to ještě Andreo, slyšela jsi tatínka, překročíš ten práh a už není cesty zpět!“
Andrea si unaveně povzdechla už tady takhle, s taškou přes rameno a kytarou přes druhé, stála čtvrt hodiny a začínalo jí to být silně nepříjemné.
„Není o čem přemýšlet mami.“
„Ale to přece nejde, jak…“
Dívka unaveně zavrtla hlavou a odsunula ženu v perfektním modelu stranou, aniž by jí to dalo příliš práce.
„To už není tvoje věc, jsem dospělá.“
Překročila práh a vyrazila do teplé noci.
Právě se nacházela kdesi v Guyaně. Seděla v baru a předváděla trik s mincí, jako to dělala už tolikrát. K tomuhle nebylo potřeba mluvit místní řečí. Vtip spočíval v tom, že cizincům nezmizela mince jen jedna. Tam kde si nevydělala pouličním hraním, používala podobné způsoby, jako právě teď. Šlo prostě o to, oblbnout lidi a zařídit, aby se jim to ještě líbilo. Nebylo to tak těžké, jak to znělo, o tom se přesvědčila již před dlouhou dobou. Poté, co sklidila vlahý potlesk od spokojeného publika, si vyšla před bar zapálit s příjemným pocitem, že má vyděláno.
„To bylo vážně pěkné,“ ozvalo se za ní v jejím rodném jazyce a překvapilo jí to tak, až sebou pořádně trhla. Stála tam černovlasá dívka a zkoumavě se jí prohlížela. Konec konců, tohle teď dělala Andrea taky.
„Dík. Mám v tom už slušnou praxi,“ uchechtla se a obrátila se zpátky k hvězdám, které byli předmětem jejího zkoumání před neznámou.
„Nechtěla bych být při tom, když jsi začínala,“ poznamenala dívka s úšklebkem a popošla tak, aby byla na její úrovni.
„Nebylo to tak zlé, lidé mají tendence si věci přibarvovat.“
„A to teď mluvíš o mé představě, nebo o svých vzpomínkách?“
Andree se s odřenýma ušima podařilo prolézt základku a pak dokonce i střední. Jenže na vysokou jí už nebyl schopný dotlačit nikdo. Konečně se dočkala toho, po čem tolik toužila, svobody! Byla plnoletá a mohla si dělat, co chtěla a tak si všechny věci sbalila do jedné tašky, vzala kytaru a vyrazila. Sama nevěděla pořádně kam, chtěla procestovat svět, což se jí nakonec více méně podařilo. Nebo alespoň Ameriku a pořádnou část Evropy. Ve škole se sice angličtinu učili, ale vzhledem k jejímu přístupu ke škole se musela učit téměř za pochodu a přesně v takových chvílích vynikal její talent na jazyky. Na svých cestách si vydělávala jako pouliční muzikant, nebo různými kouzelnickými triky, které častokrát nebyli zrovna nejčestnější k publiku. Lépe řečeno, byli ještě víc nečestné, nežli normální salóní kouzla. Někdy v těch letech, kdy si dělala neřízeně legraci z každého, koho potkala a snažila se ho oblbnout, si jí nejspíš oblíbil bůh Hermés. Jisté však bylo, že se jí postupem času začal v hlavě ozývat hlas, nejdřív jí radil jen s triky, ale nějak se to stalo, že se jí začínal víc a víc motat do života. Bylo to tak pozvolné, že jí to ani nepřipadalo příliš divné. A během toho se dáli další věci. Andrea se seznámila na svých cestách s další Španělskou dívkou, která byla v podobné situaci jako ona. Jmenovala se Gina. Přidala se k ní na jejích cestách a postupem času se z nich stali nejlepší kamarádky. V té době se také nechala Andrea tetovat. Od té doby nosí na pravé ruce jako vzpomínku složité tetování, za které zaplatila pěkné peníze. Našetřili na něj s Ginou společně, potom šetřili na druhé pro Ginu. A čas běžel dál. Gina se v Kalifornii zamilovala do jednoho kluka a celé to vlastně začínalo vypadat velmi slibně. Mohli si dovolit letenky a tak se rozhodli, že poletí do Evropy a tentokrát jí, ale opravdu pořádně prozkoumají. A potom je čekala celá Asie. Andrea letěla do Evropy o den napřed, kluk, se kterým Gina chodila, si na poslední chvíli musel zařídit pár věcí a tak měli dorazit druhý den. Zamávali si na letišti a udělali pár veselých ksichtů.
„Zítra nás čekej na letišti!“ zakřičela na ní ještě Gina, než si zmizeli z dohledu. To byli to poslední, co od ní slyšela. Další den začala válka.
Právě se vracela z jednoho nočního klubu, kde hrála, když v jedné z temných uliček zaslechla zvuk, při kterém se ježí chlupy vzadu na krku. Pomalu se obrátila, aby zjistila, že se dívá na špičku nože, který byl od ní vzdálený sotva dva metry.
„Tak co, kočičko, nechceš si pohrát?“ ozval se z temnoty hlas, který se rozhodně nedal nazvat atraktivním. Andrea těžce polkla.
„Ne-nemám u sebe moc,“ vypadlo z ní to první, co jí napadlo, ale v blízkosti nože jí ruka ihned sjela k místu, kde měla uloženou peněženku.
„Neboj, děvče, mě nejde o peníze, já chci jen trošku tvojí krve,“ ze stínu se vynořil muž. Jediné, na co si byla Andrea v pozdější době schopná vzpomenout, byl ten úsměv. Ten šílený úsměv. Krve by v ní v tu chvíli nedořezal a o to to bylo horší. Jenže pak se nůž přiblížil kriticky blízko a… muž najednou začal být zoufale pomalý. Andrea nechápala, co se s ním stalo, ale najednou bylo neskutečně jednoduché se mu vyhnout. Bylo to jak ve zpomaleném filmu, akorát že ona se mohla pohybovat stále stejnou rychlostí. Za chvíli již byla v bezpečí o dvě uličky dál a muž neškodně ležel v bezvědomí na dlažbě. Opřela se o zeď a zhluboka dýchala. Sesunula se do sedu. Nedokázala sama sobě vysvětlit, co to bylo. Ten chlápek… to bylo normální, byla válka, děli se horší věci, ale to co se dělo potom…
A to ještě neměl být konec. Z čista jasna se před ní začala zjevovat postava. Byl to nějaký mladík. Na hlavě měl okřídlenou čepici, na nohou okřídlené boty a v ruce hůl, kterou bylo tak často možné vidět nad různými nemocnicemi a jinými ústavy. Poznala ho až po hlase. Byl to ten hlas, který se jí ozýval už pěkný čas v hlavě. Překvapeně zamrkala, byla z toho tak překvapená, že ani nevnímala, co říká.
„Co to bylo?“ vypálila místo toho ze sebe a skočila mu do řeči. Podíval se na ní zkoumavým pohledem, jakoby chtěl zjistit, zda si z něj střílí. Ukázalo se, že jí to právě vysvětloval. Trvalo to nějakou dobu, nežli to vysvětlil tak, že to skutečně pochopila.
„Takže to byl dar? Od tebe? Schopnost?“
„Přesně tak,“ přikývnul a dál jí sledoval pohledem. Zdálo se, že usilovně přemýšlí. On se ale rozhodl s tím přestat. Dřepnul si k ní a snažil se upoutat její pozornost.
„Času nad tím přemýšlet budeš mít později dost, ale teď jsem tu kvůli něčemu jinému.“
V očích se jí objevil tázavý pohled.
„Tam venku, ve válce, je spoustu lidí jako je tenhle, chápeš? Spoustu lidí jako on a spoustu nevinných lidí … jako dnes ty, chápeš?“
Přikývla.
„Myslíš si, že je to v pořádku? “
Vyvalila na něj oči.
„Blázníš?!“
„Správně!“ samolibě se usmál a na její tváři se objevil naprosto nechápavý výraz.
„Myslím, že ti dám dnes ještě jeden dar.“
Když začala válka, která Andreu odřízla od Giny, stejně tak, jako od Ameriky, nezbývalo jí, než zkusit se nějak uživit ve Španělsku. Kupodivu to šlo docela snadno. Brzo zpívala po barech. Byla válka a v ní se nikdo nestará o autorská práva a už vůbec ne, když vám jeden autor za druhým umírá stejně jako půlka OSY. Jenže pak přišel jednoho dne zlom. Byl to den, kdy byla napadena a kdy se jí poprvé zjevil Hermés. A také den, kdy se dostala k řádu. Sama ani pořádně nevěděla, jak se to stalo, připadalo jí to celé tak trochu jako sen, stejně jako její výcvik. Bylo to během války a tak to podle toho vypadalo. Přesto se jí dařilo dělat velké pokroky. Po vzoru svého ochránce se velmi rychle začala šplhat nahoru po pomyslných příčkách v Řádu. Učili jí, jak bojovat, o démonech, o bozích, o všem, co potřebovala vědět. A ona se stále zlepšovala. Pak válka skončila. Byla to pro všechny velká úleva, ikdyž to, jak se změnila tvář Země, bylo nepřehlédnutelné. Zavládla také větší svoboda a Andrea se stala pro řád poměrně důležitým členem. Nejenom, že se postupem času díky svým schopnostem dostala na post Paladina, ale působila i jako morální podpora, díky hudbě. Ve Španělsku hrála po barech, nebo hospůdkách téměř denně a nebylo výjimkou, že čas od času hrála i jinde. Jenže čas neúprosně běžel a začalo se schylovat k další válce…
Pomocník: -
Výbava: Dvě dýky – jedna v pouzdře u pasu, druhá upevněná na levé noze. Glock 22 a náhradní zásobník.
Vzhled a zajímavosti: (obrázků je tu už myslím dost a dost xD) Andrea má tetování na pravé ruce, které je vidět, když si vezme tričko s kratšími rukávy.
Druhá polovina Jméno: Hermés/Merkur
Pohlaví: Muž
Věk: ? (moc?)
Typ: Bůh
Charakter: Velmi chytrý, rád vtipkuje. Jeho vztah s Andreou by se dal popsat nejlépe tak, že jí bere jako „parťáka“. Přesto má však občas tendence jí vychovávat.
Historie: Hermés je synem Dia a nymfy Maiy. Již v den, kdy se narodil, byl velmi aktivní. Chvíli po narození vynalezl hudební nástroj – lyru, hrál si totiž s želvím krunýřem a napadlo ho na něj natáhnout struny. Lyra mu ale nestačila a malý Hermés se vydal za zábavou – ukradl svému bratru Apollonovi padesát krav, dvě obětoval Diovi a zbytek dovedl pozpátku do jeskyně, aby to vypadalo, že šli ven. Apollón krávy ale nakonec našel a dovedl Herma před Dia, který mu nařídil krávy vrátit. Nakonec ale Hermovi krávy přece jen zůstali, protože je vyměnil s Apollónem za onu loutnu a nakonec od něj získal ještě Kérykeion, hůl obtočenou dvěma hady, kterou dnes mají ve znaku lékaři. Když poté Hermés dospěl, byl přijat na Olymp, kde se stal zprvu Diovým poslem a posléze poslem všech. Neplnil při tom úlohu jen nějakého nudného poslíčka, ale také plnil úkoly, které mu byli zadány. K tomu, aby se mohl rychle pohybovat mezi nebem a zemí mu sloužili okřídlené sandály a okřídlená čepice.
V Andree našel zalíbení, jak již bylo řečeno, v době jejího toulání světem, zaujali ho triky této dívky, kterými si získávala peníze, i její povaha a proto se jí rozhodl nějakou dobu pomáhat. Čím víc s ní však trávil času, tím pevnější si k ní vytvářel vztah a momentálně rozhodně nepřemýšlí nad tím, že by jí měl opustit.
Vzhled a zajímavosti:- Spoiler:
Schopnosti : rychlost, rozšíření smyslů (Hermés je také uváděn jako ten, kdo vidí a slyší vše), léčení (díky Kérykeion)
Předmět: Andrea Romero 
